Co to přesně znamená? Ne každý bude z těchto slov moudrý.
Programy protidrogové prevence jsou kontrolovány, ověřuje se, zda jsou naplňovány standardy odborné péče. Získaný certifikát je pak podkladem pro přidělení dotací. Je to jednoduché rovnítko: Nezískáte certifikát, nepřidělí vám peníze. U inspekcí kvality jde o něco jiného, ty jsou řízeny zákonem. Pokud některá dopadne hodně špatně, služba nebude registrovaná a nelze ji provozovat.
Jak dlouho se zmíněným činnostem věnujete?
Od roku 2004. Získal jsem díky tomu řadu zkušeností, prospěšných i pro patnáct programů, které třebíčská charita v současné době má. Tímto směrem se profiluje i moje současná pozice na Oblastní charitě ve funkci zástupce ředitele pro kvalitu služeb.
Pojďme ale dál do vaší minulosti. Jste vyučený elektromontér, od roku 1994 však pracujete se závislými. Co vás na tuhle cestu přivedlo?
Od svých patnácti do třiatřiceti let jsem žil v prostředí drogové subkultury a drogy sám užíval. Po úspěšném dokončení léčby ve sdružení Podané ruce jsem dostal nabídku pracovat v oblasti protidrogové prevence. Působil jsem v Brně, přilehlých okresech a také v Třebíči a Jihlavě. V Oblastní charitě v Třebíči mi později nabídli prácive stejné sféře. Nejprve jsem vedl Centrum prevence, které se zabývalo přednáškami a besedami. Pak se na nás začali obracet i problémoví a závislí jedinci. To bylo důvodem, proč jsem inicioval vznik K-centra, určeného této cílové skupině.
Vlastní zkušenost s drogami je zřejmě ve vaší práci výhodou…
To je otázka úhlu pohledu. Je to výhodou, ale i nevýhodou. Výhodou v tom, že mám osvojený slovník a kulturu uživatelů a přirozenou empatii. Na druhou stranu mám tendenci vidět jejich problémy ze své vlastní zkušenosti a podle toho směřovat i následnou pracovní intervenci. A to je právě tím úskalím. Každý nemusí prožívat to stejné, co já, nebo ode mne jednoduše potřebuje něco jiného. A mým úkolem je najít v tu chvíli profesionální způsob náhledu na případ, založeného na nestranném, co nejvíce objektivním postoji. K tomu mi napomáhá supervize.
Třebíčské K-centrum Noe je, dá se říci, vaše dítě. Nebojíte se pustit je teď dál do světa samotné?
Ne. Opouštím centrum ve chvíli, kdy je velmi dobře nastavené, získalo certifikace, náš terénní program byl certifikačním týmem oceněn jako příklad dobré praxe v malých městech. Můj nástupce Ivo Vítek v centru pracuje delší dobu, zná jeho koncepci, vidím v něm odborníka, schopného dobře centrum vést.
Máte přesné povědomí o tom, kolik „tonoucích“ K-centrum Noe během své dvanáctileté plavby zachránilo?
Za ta léta jsme pracovali řádově se stovkami klientů a jejich blízkými. Ale tato čísla nesouvisejí s jejich absolutní záchranou. Cílem K-centra je především minimalizace zdravotních rizik, respektive prevence přenosu virových onemocnění. A tady máme hodně dobré výsledky. Jsme pod celorepublikovým průměrem ve výskytu hepatitidy typu C mezi nitrožilními uživateli drog a až do současnosti neregistrujeme žádného pozitivního na virus HIV.
Funguje nějaká zpětná vazba mezi centrem a klienty, kteří jím prošli?
To je hodně velká výzva. Vzhledem k charakteristice cílové skupiny, která má velmi nízký práh odpovědnosti, je tato meta skoro nemožná. Nicméně sledování případů je naším dalším, dlouhodobým cílem z pohledu práce na zvyšování kvality poskytovaných služeb. Řešením by snad mohla být podpora vlastních dobrovolných aktivit uživatelů, třeba scházení se jednou za čas v Klubu těch, kteří to dokázali… v K-centru.
Jaký je vůbec roční náklad na provoz centra? Vzhledem k tomu, že mnozí klienti ani nemají snahu odvykat, se může jevit jako plýtvání penězi.
Dva miliony, to je roční rozpočet. A smysl rozhodně mají, když si uvědomíte, že každý třetí pozitivní žloutenkou typu C je uživatel drog. Za loňský rok máme kolem sto padesáti registrovaných klientů a asi padesát dalších, kteří nechtějí vystoupit z anonymity. Většina z nich je problematická, bere nitrožilním způsobem, chová se rizikově, je promiskuitní. Jsou to lidi ohrožení právě žloutenkou typu C nebo virem HIV. Léčba jednoho by pak stála přes milion. V každém případě tedy výměnnými programy zabraňujeme rozšiřování chorob a šetříme státu peníze.
Nejsou nakonec dva miliony na fungování káčka málo?
Ten rozpočet je problematický. Jsme dotováni grantovým systémem z jednotlivých ministerstev a balíky se od roku devadesát sedm ztenčují, ceny služeb narůstají. Teď máme finanční problémy a jednáme s krajem, kde byla vždycky podpora a snaha, aby naše programy mohly fungovat. Pochopitelně se také snažíme o stabilitu pracovníků, kteří jsou povinni se vzdělávat, musejí umět navázat kontakt s klienty, věnují se přednáškám ve školách, nároky na ně jsou velké. Navíc pracují s cílovou skupinou, kde neustále řeší nějaké negativní věci, snažíme se tedy motivovat je i finančně. Myslím si, že by si pracovníci zasloužili ještě vyšší platy.
A není tajemství, kolik takový plat obnáší?
Jedeme podle státních tabulek, tedy podle třídy a praxe. Pokoušíme se o to, aby naši lidé dosáhli i na osobní ohodnocení. Když je dobře, je to tisícovka, dvě. Se státní správou se to nedá vůbec srovnat.
Kromě vedení kontaktního centra jste působil i v komisi města pro prevenci kriminality a drogové problematiky. I toho se vzdáváte?
Myslím si, že komise by měla pružně reagovat na aktuální děj. Budu proto chtít, aby v ní byl nový vedoucí Ivo Vítek. Já se spíš vidím v pracovní skupině pro drogovou problematiku, pro tu mohu být větším přínosem. Kromě kontaktního centra provozujeme probační program Most pro naše klienty a rozjíždíme další dva projekty, které s centrem souvisejí. Budeme dělat pracovní terapii, budovat obrovský skleník a víceúčelovou halu za kontaktním centrem v nákladu asi tří milionů korun. A spolu s azylovým domem rozjíždíme projekt El passo pro lidi vracející se z výkonu trestu. Právě pan Vítek bude tyto projekty koordinovat, do komise tedy patří.
Při vaší práci vidíte život často z té odvrácené stránky. Kde na to berete energii?
Pokouším se o nejednotvárnost. Nepracuji jen s nemotivovanými klienty, ale i v komunitě, kde jsou vidět výsledky práce. Snažím se o další činnosti, třeba lektorskou, ta mě baví. Mám vlastní rodinu, jsem aktivní naučit se něco nového v jazycích, chodím do přírody. Konečně si vyřizuji rybářský lístek. A hodně čerpám ze vztahů s okolím, jež se snažím rozvíjet. To všechno jsou věci, které mě dobíjejí.
