Jedním z lidí, které třebíčské památky ještě za takzvané totality doslova fascinovaly, byl Pavel Heřman, později první porevoluční starosta. „Když jsem někdy v roce 1978 přišel do Třebíče, připadal jsem si jak v jiném světě. Jakmile v 80. letech začínal primář František Veselý organizovat záchranu Židovského hřbitova, přidal jsem se a začal náhrobky také fotit. Byla to džungle, kameny byly pobořené, hřbitov splýval s přírodou,“ zavzpomínal na tehdejší realitu Heřman.
Přelom 70. a 80. let byl v Třebíči dobou překotných změn tváře města. „Stavěly se dvě elektrárny, v regionu se pohybovaly tisíce lidí, byla potřeba bytové výstavby. Někoho tehdy napadlo zbourat Židovskou čtvrť a postavit tam něco moderního,“ řekl Pavel Heřman. Na čtvrť proto „dopadla“ stavební uzávěra.
Už jen staří a chudí
V takzvaných Židech či Zámostí tehdy bydleli již jen staří lidé a sociálně slabí občané. Ti neměli peníze na opravy. „Na tehdejší dobu to byl slum. Do záměru města na zbourání ale naštěstí promluvily terénní podmínky. Prováděly se sondy a zjistilo se, že podloží je tvořeno naplaveninami, do kterých prosakuje říční voda. Proto režim neprováděl žádné kroky ke zbourání, záměr se odložil,“ vysvětlil Heřman.
Je důležité napsat, že chátrání Židovské čtvrti v letech 1948 až 1989 bylo pouze závěrečným obdobím jejího celkového úpadku. Vývoj popsal architekt Lubor Herzán: „Po politických změnách v roce 1848 se postupně stíral rozdíl mezi židovským osídlením na levém břehu řeky Jihlavy a křesťanským na pravém. Nejbohatší Židé se stěhovali do Vídně, Prahy a jiných měst, ostatní na pravý břeh řeky. Naopak křesťanská chudina pronikala do bývalého židovského ghetta, které se postupně přeměňovalo v ghetto sociální.“
„Židovská čtvrť jen nádherná. Je to paráda,“ vyjádřil se stručně o třebíčském unikátu starousedlík Stanislav Vrška. Čtvrť se hřbitovem, od července 2003 památka UNESCO, je podle něj dnes zcela neodmyslitelnou součástí města.
