Obličeje objevil na fotografiích, pořízených v podzemí na podzim. „Nejdřív mne zaujal obrys úst. Pak jsem tam uviděl nos, oči vysoké čelo, vyčesané vlasy,“ popisuje Musil.

Obrys tváře si zvýraznil v grafickém programu a pátral dál. Postupně se svými kolegy na několika fotografických záběrech rozpoznal až sedm desítek obličejů!

Silné emoce

Jak se podobizny na stěny dostaly? To je zatím záhadou. Tváře nenesou stopy opracování lidskou rukou. Proti dílu náhody zase hovoří fakt, že na fotografiích lze skutečně rozpoznat řadu tváří, nikoli však žádné další objekty a tvary.

Léčitelé a senzibilové se shodují, že by se mohlo jednat o určitou formu vyjádření duší nebo problémů. Většina obličejů je totiž zobrazena v neklidu, se zřetelně nespokojeným až bolestivým výrazem.

„Místo vidím jako hromadné pohřebiště, nebo místo neštěstí. Ty tváře tam jsou jako energetická stopa po velice silně prožité emoci strachu a beznaděje. Váže je zde nějaké společné tajemství,“ vyjádřila se třebíčská senzibilka Ludmila Horáková.

Správce jihlavského podzemí Jan Šustr nechce nálezy na stěnách komentovat.

Jiná dimenze

„S paranormálními jevy nemám žádné zkušenosti, a to se v jihlavském podzemí pohybuji více jak 30 let. Mám na tato vysvětlení svůj názor,“ odpověděl Šustr. V podzemí, uvnitř světélkující chodby, senzibilové vnímají několik různých energií.

„Potvrdila nám to i moderní metoda, přístroj, který měří sílu energie,“ podotýká léčitel Musil.

Hovoří se také o bráně do jiného časoprostoru či jiné dimenze, která by se právě ve světélkující chodbě měla nacházet. V popisu a vysvětlení tohoto jevu se ale jasnovidci už zcela neshodnou.

Deníku svůj zážitek z chodby popsal Milan Knob z chotěbořského Klubu psychotroniky a UFO. „Za stěnou jsem mimosmyslově viděl obrovskou halu, nebo místnost, prozářenou zvláštním silným modrým světlem. Dá se to přirovnat k azurovému, sytému nebi. Zřejmě to byla právě ta jiná dimenze, ale těžko říci. Ty obličeje by bylo možné přisoudit k tajemným obyvatelům této dimenze, ale je to jen můj názor,“ vzpomíná Knob.

Prostora, o které hovoří, se měla nacházet za skalním blokem silným přibližně 10 - 12 metrů.

„Vnímám tam lidské duše, které místo považují za svůj domov a nemají rády vetřelce, kteří jim narušují jejich teritorium. Nejsou zrovna pozitivní a někteří badatelé to mohou pocítit na vlastní kůži,“ varuje Ludmila Horáková a dodává: „Senzibilové mohou mnohé naznačit, ale poznat skutečnou podstatu tohoto místa se zřejmě nepodaří, pokud jeho obyvatelé nebudou chtít.“