„Krámek adventní“ nese podtitul „Jarmark s atmosférou“ a bývá v opatovské sokolovně. O tom, že je vyhlášený široko daleko, svědčí množství aut, která zde parkují ještě před jeho zahájením. Stolky už jsou připraveny, na jednom z krajních můžeme oči nechat na krásných, ručně vyráběných špercích. Zhotovuje je Hana Brymová z Třebíče, milá a usměvavá dáma. „Jsem tady už popáté. Sem lidi vždycky chodí, je to tady takové domácí. Ale víc vám řekne tamhle paní pořadatelka. Ta pěkná mladá paní v puntíkatých šatech,“ kývne směrem k pódiu.

Každá správná sokolovna má totiž jeviště a ani ta opatovská není výjimkou. Pódium v Opatově během jarmarku slouží jako odpočinkový koutek – stojí zde gauč s křesílky a stolkem, takže kdo si chce dát punč či kávu, zde má improvizovanou kavárnu. A kdo chce víc informací jako my, má zde i hlavní organizátorku.

Vizualizace lokality Za Poliklinikou.
V Třebíči se opět dražily pozemky. Cena se vyšplhala na čtyři tisíce za metr

Mladá paní se představuje jako Jana Koenigová. „My, tedy opatovští ochotníci, tyhle jarmarky pořádáme už šest let. O prvním adventním víkendu takových akcí bývá už hodně a takhle o týden dřív máme jistotu, že se sem lidé sjedou. Běžně jezdí i z Třebíče nebo Jihlavy,“ dodává mladá ochotnice.

Maskot Encián

Minulý rok ale jarmark nebyl. „To víte, bylo to kvůli těm opatřením. Dřív jsme mívali i program, třeba živou hudbu, ale letos jsme ji radši nezvali. I tak jsme rádi, že jarmark můžeme uspořádat a že chodí tolik návštěvníků,“ neskrývá svou spokojenost Koenigová, která najednou dodává: „A podívejte se na našeho puštíka Enciána. To je takový náš maskot.“

Za ní, v rohu pódia, opravdu sedí na bidýlku sova puštík. Nejprve jsme si mysleli, že se jedná o dekorativní vycpaninu, ale dravec náhle otočí hlavou. On je živý! „Patří našemu kuchaři, je sokolník. Však se ho na Enciána zeptejte,“ vyzývá nás organizátorka.

Sokolovna stojí na skále. Kvůli ní se musel projekt přepracovávat. Kdyby se skála z větší míry narušila, mělo by to vliv i na budovu.
Náměšťská sokolovna se mění k nepoznání. Vyjde to na padesát milionů. Podívejte

Nedá nám to a míříme do kuchyně, kde je pořádný mumraj. Jsou tu tři ženy a jeden muž. Mýlit se tedy nemůžeme a s dotazem na rtech jdeme přímo k němu. „Já tady pokaždý mívám jiného fógla,“ říká Martin Ferda, zatímco zručně rozbaluje párky a připravuje klobásy. „Taky mám třeba sýčky, ale ti teď budou hnízdit, tak zůstali doma. A orla sem přece brát nebudu,“ krčí rameny. Na jeho výrazu je patrné, že nechápe, proč se ho ptáme na něco tak samozřejmého.

Dobře, ale proč je tady má? Nebojí se ti ptáci? „Právě naopak. Pro ně je to základní forma výcviku. Když jsou tady mezi lidmi, zbavují se stresu a prodlužuje se jim život. Jsou pak na lidi zvyklí,“ dodává Ferda a hází do párky do hrnce.

Dřevěné výrobky

Sál už je přecpaný lidmi, mezi nimi je i plno maminek s dětmi. Jednou z nich je Pavlína Bártová z Dlouhé Brtnice, která s sebou přivedla asi dvouroční holčičku a čtyřletého chlapečka. „Když jsme tady byli naposled, tak malá byla ještě v břichu. Nás tu nejvíc zajímají dřevěné výrobky, zrovna tady ten pán je má krásné. A děti se chodí kvůli dobrůtkám a sušenému ovoci,“ říká paní Bártová.

Už jen několik dní a opět plně otevře veřejnosti. Na mostě se právě dokončuje dlažba.
Zahrál si i v pohádce. Teď náměšťský most prochází rekonstrukcí

Vyjádření chceme ještě po jejím synkovi, ale ten se schovává za mámu. „Ale, Šimi, tak řekni pánovi, co se ti tady líbí,“ přesvědčuje ho maminka. Ale Šimonek zatvrzele kroutí hlavou a mlčí jako zařezaný.

Nevadí, i tak jsme načerpali dojmů víc než dost. Ještě se naposledy podíváme na krásné keramické andělíčky a medvídky, ještě naposledy se nadechneme vůně punče a míříme domů. My odcházíme, ale do Opatova přichází advent. S týdenním předstihem, tak jako tradičně.