Z jeho slov je cítit, že jej nové „zaměstnání“ vnitřně zcela naplňuje a našel v něm novou, lepší cestu svého života.

Jak a kdy jste se jako kněz vůbec dostal k myšlence stát se vojenským kaplanem?

Myšlenku mi vnuknul můj děkan, když jsem se mu svěřil s tím, že bych chtěl pracovat v rovnocenné partě mužů. Okamžitě po rozhovoru s ním jsem dělal kroky k tomu, abych se dostal do armády. Bylo to asi dva a půl měsíce před konečným rozhodnutím.

Co bylo hlavním motivačním prvkem, který vás přiměl ke kariéře vojenského kaplana?

Vnitřní přesvědčení, že právě tam je moje místo. Bylo mi okamžitě jasné, že to je to pravé, správná cesta, po které se musím vydat.

Co konkrétně vaše povolání obnáší?

Hlavní je takzvaná služba přítomnosti, což vyžaduje schopnost empatie, komunikace a otevřenosti vůči všem. Pokud možno i na mezinárodní úrovni.

Jaký je váš vztah k vojákům, kteří nejsou, ať už jakkoli, nábožensky založeni, nebo nevyznávají stejné duchovní hodnoty jako vy?

Řekl bych, že ty vztahy jsou normální. Daří se mi přistupovat ke všem bez předsudků, bez požadavků na určitou schopnost nebo kvalitu vyznání. V náboženském přesvědčení jednotlivých vojáků nevidím zásadní problém v kvalitní a prospěšné komunikaci se mnou.

S čím se vám vojáci například svěřují?

V prvé řadě musím být otevřený já k nim a pak jsou oni otevřeni i ke mně. Výjimečně je tam i to, že jednoduše potřebují psychickou pomoc. Není to tak, že by se všichni chodili za kaplanem vyplakat. Oni pomohou mně a já na oplátku jim.

Jaká je služba u vojenské policie, čím je specifická?

U vojenské policie pracuji mezi lidmi, kteří denně působí s pravomocí vůči ostatním vojákům a oproti armádě mají málo výcviku a hodně výkonu. Vojenský policista je výkonný prvek, voják je většinou ve stálém procesu výcviku.

Vaším trvalým bydlištěm se stala Praha. Jak jste si zvykal na život ve velkoměstě?

Velice dobře. Mám rád větší města a konkrétně v Praze se mi velice líbí.

Ve své dosavadní armádní kariéře jste se zúčastnil i několika misí do válkou sužované oblasti Blízkého východu. Jak byste popsal místní kulturu, životní styl tamějších lidí?

Afghánistán i Irák byly pro mne vzdálené země. Žijí tam lidé, kteří pro mě měli rozdílnou kulturu a náboženství. Poznal jsem je však bezprostředně a nyní již vím, že jsou stejní jako my, žádní extrémisté! Ty země mají svoji historii, svůj přírodní půvab, svoje nezaměnitelné kouzlo. Každému doporučuji se tam podívat – je to velmi obohacující zážitek.

Prožil jste zahraniční mise i s ohledem na vaše křesťanské přesvědčení, nebo na návštěvu „svatých míst“ nezbyl jednoduše řečeno čas?

Na nějaké poutní putování tam nebyl vůbec prostor, ale to neznamená, že to na mě nezapůsobilo, protože konkrétně irácká Basra je místo, odkud pocházela jedna z největších postav Starého zákona - Abraham. To jsem samozřejmě na paměti měl, mým hlavním úkolem ale byla práce.

Jak vlastně probíhá konkrétně vaše příprava na zahraniční misi? Procházíte stejným výcvikem jako ostatní vojáci, kteří jsou připraveni na válku se vším všudy?

Přesně tak. Zúčastním se výcviku, projdu stejným školením, „kočkováním“ a stejným poučením jako všichni ostatní. Kromě toho se se štábem zúčastním speciální jazykové a plánovací přípravy.

Při svých zahraničních misích jste hájil zájmy Armády ČR. Jaký má zvuk ve světě a co je její hlavní úlohou při zahraničních misích?

Dá se říct, že koaliční spojenci nás brali rovnocenně a u místních obyvatel jsme měli respekt. Významné bylo hlavně naše zaměření na výcvik ozbrojených sil země, kde jsme byli nasazeni, ať už se jednalo o výcvik střelecký, taktický nebo zdravotní. Naše přednost není v množství a velikosti techniky, ale ve specializacích. Například průzkumníci, zdravotníci a další specializované útvary ozbrojených složek byly, s ohledem na koaliční, na velice dobré úrovni. Nebo lidé z naší polní nemocnice jsou schopni působit na těch nejvyšších postech v mezinárodních útvarech, pro které mají specializaci.

Prožil jste okamžik, při kterém jste o svém rozhodnutí působit v armádě zapochyboval?

Pochybnosti mě provází stejně jako každého člověka. Pochybnosti o sobě, o nedostatečnosti svých kvalit a samozřejmě taky o smysluplnosti práce. Myslím a vždy se obávám, že dokud práci nedokončíme, ještě hodně toho můžeme pokazit. To mám vždy na paměti.

Jak a v čem vás vaše nové povolání, poslání změnilo?

Hlavní změnu cítím ve schopnosti týmové práce. Farář ve farnosti je většinou sólista, u vojáků je nutnost týmová práce. I pokud se bavíme o krizové intervenci, mám podporu velitele, možnost konzultací s psychologem a hlavním kaplanem. Ve farnosti jsem často i na nejtěžší situace a rozhodnutí býval sám. Nepláču, mám radost, že to jde v armádě tak, jak si myslím, že to později půjde i ve farnosti, až se tam vrátím.

Jaké máte osobní ambice ve své vojensko-duchovní službě a je něco, co byste v armádě chtěl změnit k lepšímu?

Moje ambice jsou asi podobné jako v církvi. Jsem rád, když se daří dávat lidi dohromady. Napomáhat k usnadnění cest jednoho člověka k druhému, protože se mohou vzájemně obohatit. Usnadňovat a nadlehčovat nutnost odpouštění. A co bych rád změnil? Tak asi úzkostnost v chybách. Udělat chybu v armádě bývá velmi stresující a podobné to bývá často i v církvi. Všichni vyznáváme, že děláme chyby, ale konkrétně je přiznávat bývá podobné odsouzení.

KAMIL ČERNÝ