Toho radnice nedávno požádala, aby tyto srovnávací snímky pořídil k nadcházejícímu dvacátému výročí zápisu třebíčských památek na Seznam Unesco. A Mertl k tomuto úkolu, jehož výsledky si mohou lidé nyní prohlédnout v průchodu mezi Karlovým a Komenského náměstím, přistoupil maximálně zodpovědně. „Když jsem to fotil, snažil jsem se to zachytit z co nejpřesnějších pozic původního fotografa. Pak jsem ale zjistil, že to nepůjde vždy úplně přesně. On mohl používat jiné ohnisko, jiný snímač, terén mohl být v jiné výšce. Ale našel jsem si takovou fintičku,“ líčí fotograf a ukazuje postup na snímku zámeckého nádvoří. „Na původní fotce jsem si na budově zámku našel tento balkon. A pak v něm hledal konkrétní bod. Viděl jsem, že zde se roh balkonu protíná s dveřmi. Následně jsem pak hledal co nejpřesnější místo, odkud je tento průsečík vidět nyní. Takže to pak člověk chodí dopředu, dozadu, krčí se a snaží se docílit toho, aby se shodovaly ty body,“ vysvětluje Mertl.

Chvíli trvalo, než tento postup vymyslel. „Předtím se mi často stalo, že jsem třeba přišel na místo a říkal jsem si, že jsem správně. A kolikrát jsem byl o dvacet metrů vedle,“ usmívá se muž s fotoaparátem.

Ne vždy tato „fintička“ vyšla. Okolí dané památky se zkrátka příliš změnilo. „Občas se mi stalo, že jsem se nedostal úplně přesně, kam jsem chtěl. Je to vidět u téhle fotky,“ ukazuje na jinou fotografii zámku. „Tady je vidět, že ta věžička je mnohem níže. Potřeboval bych jít tedy ještě trochu výš a dál, ale za mými zády byl keř, který tam tenkrát nerostl. Takže jsem občas musel udělat kompromis,“ podotýká Mertl.

Jiný snímek zachycuje baziliku. „Jenže fotograf tehdy asi musel vylézt na baráček u bylinkové zahrádky za bazilikou. Na té fotce je totiž patrné, že ji pořídili hodně z nadhledu. Já tu možnost neměl, tak jsem fotil z rohu, kde je velký kámen. Vylezl jsem aspoň na něj,“ krčí rameny fotograf.

Fotografův perfekcionismus

Mertl se však nepokoušel jen nalézt co nejpřesnější místo odpovídající předloze, ale také denní dobu tak, aby srovnávacím snímkům odpovídaly i světelné podmínky. Je to dobře patrné právě u fotografie zámku. „Je pořízená v téměř stejném počasí i hodině. Dá se to poznat podle délky stínů. Třeba zde u komína. Nebo tenhle stín, vržený přímo zámkem. Kde to zkrátka bylo možné, tam jsem se o to snažil dbát,“ objasňuje fotograf.

Jakub Mertl před sousoším sv. Cyrila a Metoděje v Třebíči. Jen málokdo měl možnost sochy vidět z takové blízkosti jako on.
Třebíčskému fotografovi se povedlo něco, co nejméně půl století nikdo nezopakuje

Kvůli tomuto perfekcionismu se trochu natrápil se snímkem zámku a baziliky, který pořídil jeho předchůdce Ondřej Knoll někdy na rozhraní třicátých a čtyřicátých let minulého století. „Původně jsem si myslel, že je to letecký záběr. Ale pak jsem si říkal, že fotit v té době z letadla, to by byl asi velký luxus. A tak mě napadlo, že to mohli fotit z vodárenské věže na Kostelíčku,“ vzpomíná Mertl na svou domněnku, která se mu po zhotovení snímku potvrdila.

Jakub Mertl neskrývá, že ho tato práce velmi bavila. „Hledání stejného místa bylo zajímavé. Byl to moc pěkný pocit, když jsem ho pak skutečně našel. Uvědomil jsem si, že stojím přesně tam, kde stáli ti fotografové před desítkami let,“ říká s úsměvem.