Drtič, který si právě pochutnává na okenních rámech, je pořádný Otesánek. V hale se válí například starý nábytek, který lidé uložili do sběrných dvorů. I na něm si stroj rád pošmákne. „Rozdrcené dřevo posíláme na výrobu dřevotřískových desek do jihlavského Kronospanu. Každý týden odsud odjede jeden plný kamion. Takže dvacet tun třísek,“ vysvětluje Černý tento koloběh.

Jenže nábytek není jen dřevo. Třeba gauč má spoustu polstrování. „Matrace, čalounění, ale i plastový nábytek se taky drtí. Drť pak odváží i čtyři kamiony týdně do cementárny u Chrudimi. Pro výrobu cementu jsou potřeba vysoké teploty, které vznikají právě při spalování plastového odpadu,“ překřikuje vedoucí skládky rachot, který se line z nakladače.

Jeho obsluha najednou začne gestikulovat a něco volat. Slovům není rozumět, ale chlapi jsou už na posunky zvyklí. „Mám tam hodit i ten gauč?“ ptá se pantomimicky muž za ovládacími pákami. Odpověď zní: „Můžeš!“ Pár vteřin nato mizí gauč v drtiči.

Venkovské kopečky

O kus dál je ale už klid a mír. Žádný hluk, jen zpívající ptáci. Idylku umocňují pasoucí se ovečky. Vážně. Na skládce se spokojeně pasou ovce. Nepobíhají však mezi odpadky. Ty se ukrývají hluboko pod nimi. Z navrstveného odpadu vznikly malé kopečky, ty se zatravnily a skládka zde dostala ráz venkovské krajiny. „Ovečky nám tu spásají trávu. Zrekultivované plochy totiž musíme udržovat. Nesmí se zde ale uchytit žádné náletové dřeviny, které by kořeny mohly narušit fólii pod zemí. Ta odděluje zeminu od odpadu. Ovečky ale ty nálety vypasou,“ říká Černý a jedna z obyvatelek pastviny souhlasně zabečí.

Skládka komunálního odpadu v Petrůvkách
Jediná na Třebíčsku.
Rozkládá se na 12 hektarech.
Plyn ze skladovaného odpadu zde využívají kogenerační jednotky, které z něj vyrábějí elektřinu.
Shromažďuje i bioodpad. Ten přetváří na kompost, který využívají zemědělci či drobní pěstitelé.

Ovce jsou nejlepšími sekačkami na trávu. Podle Černého menší žací stroj není tak výkonný, aby posekal vše, a traktor by se na zrekultivovanou skládku nevyšplhal. To je vidět o několik desítek metrů dál, kde je skládka stále ještě odhalená. Sem s vypětím všech sil navážejí nákladní auta další a další odpad. Zcela nahoře sem a tam jezdí velký stroj. „To je kompaktor. Má třicet tun. Zhutňuje komunální odpad a na něj dává stavební odpad, který rozjíždí a svou vahou drtí. Jedná se o inertní vrstvu – v případě požáru by ta vrstva komunálního odpadu neprohořela. Díky tomu se po této vrstvě dá také dobře jezdit,“ objasňuje šéf tohoto provozu.

Podle něj se ale „kopec“ ještě navýší. Asi o tři metry, pak se nynější skládka uzavře a zatravní jako ta, kde se pasou ovce. Poté se bude muset založit nová skládka. Plocha na ni už je nachystaná, bylo by ale lepší, kdyby se plnila co nejméně. „Když sem někdy přijde má manželka, skoro pláče, co vše lidi nevytřídí. Děláme sice různé kampaně, ale pořád je to málo. Na skládce končí věci, které by zde být nemusely,“ stýská si vedoucí skládky.

Určitou naději vidí ale v Německu. Tam zatravněné a uzavřené skládky někdy otevírají, protože dokážou energeticky využít i tento starý odpad. Až se to naučíme u nás, pak třeba odpadu ubude. Jen ovečky se budou muset pást jinde.