„Byli jsme nedávno v lese za Myslibořicemi a překvapilo nás, kolik hub roste. Byly tam i hlívy, dají se sbírat klidně po zámrazu, osmažené jsou dobré do čočkového salátu či do polévky,” zmínila Jana Nedvědová z Třebíče.

Pokud přihlédneme k tomu, že více zůstává našim zrakům skryto pod zemí, zjistíme, že houby zaujímají plochu, která je řadí mezi nejrozměrnější organismy na světě. Popsaným rekordmanem je podhoubí václavky smrkové ze smrčin na západním pobřeží USA, které zaujímá plochu 965 ha a jehož hmotnost je odhadována na několik set tun.

Lidé se soustředili na sběr plodnic hub. Ty se však obvykle objevují pouze na několik dnů či týdnů a po zbytek roku zůstává život hub utajený. Pod povrchem je skryto podhoubí, jsou to kilometry a kilometry vláken propojujících houby se stromy i bylinami, v ovzduší se vznáší množství jejich spor. Nezastupitelnou roli mají houby při výživě rostlin a pak také při rozkladu mrtvého dřeva, člověkem jsou využívány v potravinářství i ve farmacii, setkáváme se s nimi jako s původci onemocnění rostlin. Kdysi byly houby řazeny mezi rostliny, postupně byly vyčleněny do samostatné říše.

Typickou houbou smrkových lesů na Vysočině je václavka. Je řazena mezi jedlé druhy, ovšem je hůře stravitelná. Při její přípravě je nezbytné dodržet podmínku tepelné úpravy, jinak může způsobit nepříjemné otravy. Jak už jméno napovídá, setkáváme se s plodnicemi václavek v období kolem data, kdy slaví svátek svatý Václav. Ne vždy je to pravidlem, v některých letech je možné vidět trsy václavek i začátkem listopadu.

Václavka? Ničitel

To, co potěší srdce houbaře, však nepřináší radost lesníkům. Václavka smrková dokáže za pár desetiletí zničit celé lesní porosty. Václavka smrková žije nejen na mrtvých, ale i na živých stromech. Pod kůrou si můžeme všimnout tenkých i tlustších provazců podhoubí. Ztrouchnivělé dřevo prostoupené podhoubím může ve tmě světélkovat. Tato činnost souvisí s rozkladem za součinnosti vlhka a enzymů.

Ve smíšených lesích s přirozenou skladbou dřevin je hlavním úkolem václavek rozklad pařezů a někdy také kořenů starých stromů. V člověkem pozměněných monokulturách smrku ve středních polohách však václavka vystupuje jako primárně parazitická dřevokazná houba, která napadá i kořeny a spodní část kmenů živých stromů. U takto poškozených stromů dochází k zastavení růstu, zhoršuje se jejich stabilita a zlepšují se podmínky pro množení podkorního hmyzu. U mladších porostů je možno poznat napadení stromu václavkou roněním pryskyřice na povrchu kůry u báze kmenů. U starších porostů se přidává ještě rozšíření spodní pařezové části kmene. Důsledkem napadení kořenového systému je odumírání jednotlivých stromů, aniž je patrná hniloba v kmenové části. Napadené stromy jsou samozřejmě náchylnější k vývratům. Na mrtvém dřevě mohou žít václavky i desítky let.
Nejrozšířenějším druhem, který způsobuje kořenové hniloby smrku ve středních a nižších polohách, je václavka smrková. Běžně se vyskytuje i na jiných druzích jehličnanů a listnáčů, na nich však nezpůsobuje významnější škody. Typickým znakem je medově hnědá barva klobouku, výrazné hnědé šupiny na klobouku a silný, vatovitý prsten. Rozkládá především kořeny a pařezovou část kmenů, padlé kmeny jsou kolonizovány výjimečně. Na listnatých stromech se můžeme setkat s václavkou obecnou. Je podobná václavce smrkové, dříve dokonce byly tyto druhy pokládány za jeden.

S václavkami se můžeme setkat nejen v různých typech lesů, v sadech a parcích, ale také u ovocných druhů a na stromech a keřích v městské zeleni. V České republice byl růst václavek zjištěn ve spojení s 65 druhy hostitelů. Mezi václavkami se také najdou velmi zajímavé a ohrožené druhy, jako například václavka bažinná, která patří k vzácným obyvatelům rašelinišť a mokřadů.

PAVLÍNA KŘIVANOVÁ