V dresu Horácké Slavie se znovu objeví Marcel Hrbáček. Osmatřicetiletý kapitán zahájil přípravu už na svoji sedmnáctou „seniorskou“ sezonu v dresu s hvězdičkou ve znaku v řadě.

Celou svoji dosavadní kariéru zůstal věrný třebíčskému dresu. Odskočil si jen na vojnu do Příbrami. Taková věrnost jednomu klubu už se moc nevidí. Konkurovat by mu mohl snad jen slavný kanadský obránce Ray Bourque, který strávil 21 sezon v Bostonu.

„Ale ten si na konci kariéry odskočil z Bostonu do Colorada, aby vyhrál Stanley Cup,“ připomíná s úsměvem třebíčský bek. „Vyhýbala se mi těžká zranění, i proto hraji tak dlouho. Nikdy jsem neměl delší pauzu,“ dodává patriot. Statistiky odehraných zápasů mu dávají za pravdu.

Věkem i zkušenostmi v kádru plném benjamínků vyčníváte. Jak snášíte vtípky od mladíků?
Vůči mně si toho moc nedovolí. Už loni tady byla spousta mladých kluků, mně to nevadí. Do začátku sezony ještě určitě starší kluci přijdou, takže se situace srovná.

A jak mladí vnímají vás? Mnoha z nich byste mohl dělat tátu!
Většinou jsou v klidu, někteří se postupem času otrkají a občas něco řeknou, ale všechno v mezích, nikdo si moc nevyskakuje.

Teď přišla na přípravu do týmu spousta juniorů. Znáte je vůbec všechny?
Někteří už s námi trénovali, většinu znám a zbytek postupně poznám.

Tykají vám hned všichni?
Jó, to není problém, to přece nejde, abych si nechal vykat. Jsme jeden mančaft!

Jak přistupujete k martyriu letní přípravy?
Příprava je těžká, ale člověk potřebuje dostat po sezoně do těla něco nového. Ze začátku se nechce, ale jak se člověk rozhýbe, tak už to jde.

Máte v něčem úlevy?
(přikyvuje) Nestíhám třeba při vytrvalostních bězích, ale to trenér ví. Zase jsem lepší třeba v předvídání, takže to doháním. Když hrajeme na tréninku hry, jsem na tom lépe než někteří spoluhráči, i když jsou třeba běhavější.

Při florbalu jste si na tréninku stoupl dozadu a řídil spoluhráče jako jakési libero.
Musím je řídit, protože jsou splašení a běhají všude. (úsměv)

Přemýšlel jste už o konci kariéry?
Už jo. Ale manželka ještě dělá vysokou školu a já mám při hokeji víc času na děti, takže když mi klub nabídl smlouvu, přijal jsem ji.

Jak dlouho ještě chcete hrát?
To nechávám osudu. Třeba přijde zranění a budu muset skončit už v letní přípravě. Třeba vydržím rok, třeba dva. Smlouvu mám ještě na rok.

Během zápasů se v sezoně občas na vaši adresu z hlediště ozvou nadávky od nespokojenců. Vnímáte je?
Slyším je a pouštím je hned z hlavy. Člověk to musí skousnout a věnovat se hře. Lidi si zaplatili, tak si můžou zařvat.

Jak vnímáte současnou nejistotu ohledně budoucnosti klubu?
Vedení pracuje s městem dál. Jestli tady první liga skončí, tak už to nikdo neutáhne a klub se propadne dolu jako dřív další sporty ve městě.

Kromě vojny jste celou kariéru strávil v Třebíči. Měl jste někdy nabídky odjinud?
Po vojně jsem nabídky měl, ale to už je dávno. V té době tady ani nebyl profesionální klub. Trénovali jsme po práci.

Nikdy jste nechtěl vzít do zaječích?
Ne, jsem tady spokojený.