„Je co slavit. Jsme součástí exkluzivního klubu, jsme v prostředí, které nás táhne nahoru. Čísel a fakt, která to potvrzují, je strašně moc," říká v exkluzivním rozhovoru Deníku Jourová.

Je ale co slavit tady v Česku, když tu mnoho lidí bere Brusel jako dříve komunistickou Moskvu, nebo přinejlepším císařskou Vídeň? Máte nějaké vysvětlení, proč se na Evropskou unii dívá velká část Čechů takto nepřátelsky?
Tento přístup samozřejmě ke slavení není. Mě se na to ptají v zahraničí velmi často. Ta otázka většinou zní: „Vy jste přece tak úspěšná zem, vám se daří v ekonomice, ve vědě, v kultuře, vaše firmy jsou úspěšné, třeba i v technologickém světě. Tisíce vašich studentů mohou studovat v zahraničí… Co vám tedy tak vadí, proč jste v Evropské unii tak nespokojení?“ A já si to sama musím v hlavě přebrat. Ostatně i já jsem v Evropské komisi často ta nejméně spokojená a nejvíce kritická. U části Čechů, kteří hlasovali před těmi patnácti lety pro vstup do EU, bylo jich přes 70 procent, zafungovalo něco, co bych nazvala „iluzí a deziluzí“. Na Unii jsme se dívali jako na tu zaslíbenou zemi, kde pečení holubi létají přímo do pusy.

A ono to tak není. Unie není jednoduché uskupení, vliv v ní se musí odpracovat, členstvím přijímáme odpovědnost za věci, které nás přesahují, a jimž ne vždy rozumíme. A kde jsme spojeni s úspěchy i neúspěchy EU jako celku. A z toho, že to tak je, jsme v té deziluzi.

A je to jiné u mladé generace Čechů, která už v EU vyrostla?
U nich se obávám, že berou Evropskou unii jako něco automatického, že na to nemají žádný názor a že od nich není žádný postoj slyšet. Berou jako samozřejmost, že mohou pracovat a studovat v zahraničí, že mohou říkat, co si myslí, že se mohou spolehnout na vymahatelnost práva. Ale ono to v dnešním světě samozřejmé není.

Na druhé straně, nezasahuje Evropská unie někdy zbytečně do věcí, do nichž by zasahovat neměla?
Myslím, že ano. Měla by se soustředit na věci, které opravdu musíme řešit společně. Ty, které jeden stát prostě nevyřeší. Ale ty zbylé by jednotlivým státům měla EU nechat.

Jednou obrovskou věcí, kterou se Evropa pokusila vyřešit společně, byla migrační krize. Proč se to nepovedlo a proč se z toho stal jeden z největších průšvihů posledních let?
Protože jsme podcenili, že první věc, kterou jako Evropská unie musíme udělat, je vyřešit situaci na vnější hranici. A až potom jsme se měli dívat na to, co by měly dělat jednotlivé členské státy. A já jsem vždy říkala, že povinná kvóta, která posune lidi, aniž by to chtěli, do nějakého státu, do něhož nechtějí, nebude fungovat. Byla to chyba.

Ale poučili jsme se z ní. A pokud Evropa do něčeho dnes směřuje úsilí, tak je to udržení klidu ve svém nejbližším okolí. Posilujeme v zahraniční politice, v oblasti obrany. To jsou věci, které státy nemají a nemohou dělat samy. Evropa musí ukázat zuby a být daleko odolnější.

Vraťme se ještě na chvíli do Česka. Když se podíváme na sousední Polsko, jsou tam vizitkou Evropské unie stovky a stovky kilometrů nových dálnic, rychlostních železnic, nová letiště, vše pořízené z velké části z fondů Evropské unie. Co je vizitkou peněz z evropských fondů v Česku?
I v Česku je to infrastruktura, byť jsme toho nepochybně mohli udělat víc. Jsou to samozřejmě i opravená náměstí. Ale není to jen to, co je z asfaltu či betonu. Evropské fondy nám však také pomohly v oblasti vzdělávání a vědy a výzkumu, v inovacích, v našich firmách, tomu, že jsme konkurenceschopní jak vůči zbytku Evropy, tak ve světovém měřítku.

Vy jste už před těmi patnácti lety, kdy jsme do Unie vstupovali, seděla u tehdejších vyjednávání kolem evropských fondů. Co nám tehdy Brusel doporučoval?
Mými partnery byli tehdy především lidé z Evropské komise. Chtěli, abychom peníze z unijních fondů investovali do dopravní infrastruktury – aby se dalo přes nás jezdit ve směru východ–západ. Chtěli, aby se investovalo do mozků, do vzdělávání a inovací – protože to je obohacení pro všechny, pro celou EU. A třetí věcí bylo zavést systém rekvalifikací a řešit problémy lidí, kteří si nemohou najít práci. Nejen proto, aby se Česku dařilo, ale také proto, aby davy nezaměstnatelných lidí neproudily směrem na západ. Já jsem už tehdy pochopila, že se na Evropskou unii nesmíme dívat jako na charitu, která nám něco dává. Ale jako na společenství, které chce i ty slabší vytáhnout nahoru, aby s nimi nebyli problémy. Je to logický, pragmatický a životaschopný model.

Když se na to podíváme touto optikou, tak to se povedlo, jsme v tom úspěšná země? Lidé odsud neodcházejí, máme minimální nezaměstnanost, Češi nejsou pro západ Evropy problém. Dívám se na to správně?
My si můžeme gratulovat, že lidé od nás neodcházejí. Vždyť například z Rumunska odešla pětina obyvatel, hlavně ti vzdělaní, z Litvy je třetina lidí pryč. To, že od nás lidé neodcházejí, nám dává určité sebevědomí, někdy dokonce pocit, že by nám samotným, bez EU, bylo lépe. Ale musíme si uvědomit, že je to právě Unie jako celek, kdo nás táhne nahoru.

Co byste popřála Česku do příštích patnácti let v EU?
Aby si užívalo pobytu na dobré adrese, kterou Evropská unie je.