A proto se muselo velmi dlouho čekat, až se restrikce rozvolní. Teprve nyní se mohlo konat smuteční shromáždění, na kterém promluvil i Jáchym Kanárek, předseda Židovské obce Brno, jíž byla Susana Urbanová členkou.

„Já osobně si ji pamatuji z několika setkání, kdy přijížděla na svátky nebo na oslavy narozenin, které jsme pořádali pro své členy,“ uvedl Kanárek. „Vždy to bylo setkání zajímavé a z hlediska popovídání si s ní podnětné.“

Paní Susana Urbanová, rodným jménem Benešová, se narodila v roce 1933 židovskému otci a německé matce, která konvertovala k judaismu. Její otec byl za války deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde ho nacisté zavraždili, v táborech zemřela i většina jeho příbuzných. Manželka i s dcerami byly za války perzekuovány, ale válečné běsnění přežily.

Nelehký život, přesto plná energie

Útrapy však neskončily ani po osvobození. Paní Benešová se totiž znovu vdala až na Slovensko a svých dvou dcer se zřekla. Mladší Hanu adoptoval strýc Julius z Anglie, Susanu si osvojili manželé Smržovi z Třebíče. Právě Jan Smrž, jenž byl zároveň Susaniným bratrancem, na smutečním shromáždění na svou sestřenici dlouze zavzpomínal.

„Zuzku si coby malé dítě vzali moji rodiče pod svoji ochranu, takže jsme spolu vyrůstali jako sourozenci. Často vzpomínám třeba na situace u vánočního stromku, kdy dávala velmi originální dárky, čímž potěšila nejen obdarovaného, ale i celou rodinu. V pozdější době se provdala, ale i potom jsme zůstávali spolu. Nemohla mít svůj byt, protože vlastnila dům, do kterého se ale nemohla nastěhovat, nedovolila to totiž tehdejší politická situace. I když měla dvě děti a přestože udělali všechno pro to, aby mohli bydlet na dobré úrovni, ještě velmi dlouho žili u nás v malém pokojíku,“ vylíčil Jan Smrž, jenž připomněl také místo, které měla jeho sestřenice ke stáří nejraději a kde ji mohli Třebíčané často vídat: „Po revoluci si její syn Jirka zařídil cukrárnu, a ta se stala jejím životem. Pomáhala v ní, jak se dalo.“

Paní Urbanová byla asi nejznámější obyvatelkou židovské čtvrti, v níž bydlela celý život. A tak není divu, že jí na srdci leželo dobré jméno tohoto místa.

„Během celého života projevovala velmi intenzivní úsilí, aby město Třebíč bylo na vysoké, ona sama říkala na světové, úrovni, a to zejména jeho židovská čtvrť,“ připomněl Smrž. „A to dlouho, dlouho předtím, než byla židovská čtvrť zapsána na seznam památek UNESCO.“

Kamínek na hrobě

Podle pana Smrže byla jeho sestřenice aktivní až do poslední chvíle a byť v závěru nebyla zdravotně zcela v pořádku, stále bojovala za to, co považovala za správné. Pak ale přišel zákeřný virus, nad nímž nedokázala zvítězit.

„Už předtím byla nemocná a měla značné zdravotní problémy. Odmítala se ale nechat vyšetřit jenom proto, aby nepůsobila někomu dalšímu potíže. Tento postoj plně vykresloval její charakter,“ prozradil Smrž. „Nikdy nás nezklamala, zarmoutila nás až svým odchodem. Proto bych si přál, aby odpočívala v klidu a pokoji a aby na ni všichni vzpomínali jen v tom nejlepším.“

Smuteční shromáždění zakončila Anna Miriam Wagnerová, zakladatelka spolku Polin, židovskou modlitbou Avinu Malkeinu, kterou zazpívala nad hrobem paní Urbanové. Chcete-li na ni také zavzpomínat, můžete na něj podle židovských zvyklostí položit kamínek. Ten totiž na rozdíl od květin, které záhy uschnou, přetrvá věky. Stejně jako vzpomínky na Susanu Urbanovou, dobrou duši třebíčské židovské čtvrti.

MILAN KRČMÁŘ