„Zavážel jsem svojí první rakev a když jsem dojel na konec chladicí komory, tak vypadl proud. Ve tmě jsem našel obrys dveří a pryč odsud. Nebylo to ze strachu z chlaďáku, ale proto, abych tam něco neprovedl,“ tak vzpomíná na svůj první den v jihlavském krematoriu jeho vedoucí Luboš Vondrák.

Tehdy na začátku roku 1996 se ocitl bez práce a v krematoriu zrovna někoho hledali. Tak nastoupil na pozici průvodce zesnulého a říkal si, že je to do jara, pak si najde něco jiného. A brzy už to bude čtvrtstoletí, co tam pracuje. V areálu dokonce i bydlí, má tam služební byt a jak sám říká, krematorium je už součástí jeho života. Nikdo jiný tam není tak dlouho.

Dalších zážitků má za roky nespočet. Pamatuje si třeba na manželskou dvojici z Chotěboře. „Žili sami dva a měli nedůvěru k pohřebnictví. Ale chtěli kremaci. Když paní zemřela, dovolili jsme výjimečně jejímu manželovi, aby jel za pohřební službou, pak byl u kremační pece. Na závěr jsme vyřídili dokumenty, odvezl si urnu a následně jsme se dozvěděli, že vyšel pochvalný článek o krematoriu. To nás potěšilo,“ usmívá se Luboš Vondrák.

Dále mu v paměti utkvěly také pohřby vietnamské komunity, které trvají dvě hodiny. První se podobá českým pohřbům a ta druhá je dle tamních zvyků. „Mají svého kněze, síň je provoněná vonnými tyčinkami, jsou tam stoly s občerstvením,“ přibližuje.

Nepřekvapí, že se práce v krematoriu za ty roky změnila. „Dneska už je to čistá práce,“ říká a odkazem na modernější technologie a vysvětluje, že na staré peci se člověk při práci více nadřel. V pohřebnictví obecně pak mají lidé větší výběr ze služeb než dříve. „Mohou si vybrat zápůjčení věnce. Zejména v zimě je zbytečné kupovat drahé živé květiny, když do druhého dne na hrobě zmrznou. Je možné mít videoprojekci v síni, zlepšil se výběr a kvalita hudby,“ jmenuje Vondrák.

Také se za ty roky podstatně snížil počet zaměstnanců v krematoriu. Nyní je jich pět a funguje mezi nimi stoprocentní zastupitelnost. „Ať toho člověka postavíte, kam chcete, musí to zvládnout,“ potvrzuje Luboš Vondrák. I on si prošel všechna místa, zkusil si i práci u pohřební služby a není, co by v krematoriu nezvládl. Dokonce se účastnil i pitvy. „S kolegy jsme chtěli vědět, o čem to je, aby nás nic nemohlo překvapit,“ podotkne

Za ty roky ho už ani nepřekvapí, když má někdo z jeho známých poněkud zvláštní představy o tom, jak to v krematoriu funguje. „Pokud takový rozhovor vyslechnu, snažím se to uvést na pravou míru. Pokud mi někdo stále nevěří, říkám, přijď se kdykoliv podívat,“ povídá otevřeně.

Pro širokou veřejnost pak krematorium pořádá jednou za čas den otevřených dveří. „Lidé mají zájem a přijdou. Jsou to buď mladší ročníky, ti přijdou ze zvědavosti, nebo starší, kteří se jdou podívat, co čeho půjdou. Střední generace nechodí, ta si nepřipouští, že by se jich to týkalo,“ vypozoroval mistr krematoria.

V krematoriu nyní zažívají nejvíce žehů v historii, která sahá až do roku 1976. „Zatím to jde, je to v rámci našich možností,“ ujistil Vondrák. „Listopadový měsíc nás vyzkoušel a zjistili jsme, že si poradíme i s větším náporem. Tím nechci nic přivolávat, to si nikdo nepřeje, ale v tomto oboru musí být člověk připraven na všechno. Krematoria se musí o nebožtíky postarat,“ zdůrazňuje.

Obřady aktuálně probíhají od pondělí do pátku kromě středy, což je sanitární den, od osmi ráno do jedné odpoledne. V době mimo obřady spalují v krematoriu zemřelé z Vysočiny, kteří již měli smuteční rozloučení se své obci. Z ostatních krajů tam zatím rakve nevozí. Jihlavské krematorium, ač je jediné v kraji, což není zrovna obvyklé, už pomoc nabídlo, jen se zatím nikdo neozval.

Zájem o kremace přitom v průběhu let stoupá. „Pro lidi je to jednodušší,“ uvažuje Vondrák a pokračuje: „Je to také lacinější než si pořídit hrob, ten se pak ještě musí udržovat. Místo na hřbitovech navíc dochází, není ho neomezené množství. To vše řeší kremace.“