Je to skutečně tak? Protože jsem od přírody nedůvěřivý k líbivým teoriím, a protože dnes jsou dostupné i kurzy výuky hry na koncovku, jeden takový jsem navštívil. Ne jako novinář s notesem v ruce. Jako každý jiný zájemce o hru na lidovou píšťalu.


„Jakpak mi to asi půjde? Snad si neuříznu ostudu,“ říkám si, když otevírám dveře do centra Otevřené srdce v Oslavici. Vítá mne Marek Gonda, obyčejný kluk ze Slovenska, čerstvý absolvent vysoké školy v Brně, výrobce koncovek a skvělý hudebník v jednom.


Nástroje s rukopisem


Tento člověk, jak později zjistím, to přes své mládí má v hlavě velice dobře srovnané. Patří k nejméně nápadným účastníkům semináře. Nedá se říct, že by byl málomluvný. Když už ale něco řekne, nenajdete v jeho slovech zbytečnou větu. A jeho slovenština zní příjemně, stejně jako tóny z dřevěných nástrojů, které bere postupně do rukou a přikládá k ústům.


Krom koncovek vyrábí i různé další fujary a píšťaly. Některé malé a krátké, jiné úctyhodných rozměrů.
Všechny nesou nezaměnitelný rukopis. Nejenže dobře hrají, dobře i vypadají, a dotýkat se jejich hladkého dřeva je velice příjemné.


Než však budeme moci vzít do ruky každý svoji koncovku, musíme se na to nejprve vyspat. Páteční večer padl na vzájemné představování a seznámení.
Zato v sobotu si hudby užijeme do sytosti. Marek nás seznamuje s programem. Výuce bude věnovat dva tříhodinové bloky. A kdo ještě nebude mít dost, čeká ho večerní společné muzicírování. „Koncovka má své jméno od toho, že skuteční mistři hrají na její konec,“ dělá si z nás legraci Marek a zkouší vyloudit zvuk z opačné strany píšťaly. Pravda je jiná. Koncovka získala svůj název od svého konce. Jeho zakrýváním se mění tón. A protože koncovka nemá žádné hmatové otvory, výška tónu se vytváří intenzitou dechu. Čím silněji do koncovky foukneme, tím vyšší tón zahraje.


Fu–fu–fu a ta–ta–ta


Vypadá to jednoduše, zahrát čistou melodii bez funění, šelestění a šumění ale tak snadné není.


„Foukat se dá dvěma způsoby. Jako když děláte fu-fu-fu, anebo ta-ta-ta,“ radí Marek. Právě ten druhý způsob je žádoucí. Kdo si jej osvojí hned na počátku spolu s nezbytným bráničním dýcháním, má o dobrý základ budoucí hry postaráno.


Napoprvé zápasím hlavně s dýcháním. Zahrát vysoký tón bez zapojení bránice prostě nejde. Hluboký tón se daří sám od sebe, ale vyloudit z píšťaly tu správnou výšku mi chvíli trvá. Čtyři základní tóny ale po půlhodině trénování nakonec zvládneme všichni, i když se každý z nás tu a tam „ufoukne“.
Marek připomíná, že naučit se základní a jednoduché dovednosti je nejdůležitější. „Kdo se nenaučí to základní a jednoduché, později na tom ztroskotá,“ varuje.


Zahrát dokáže úplně každý


Oblíbenost koncovky pramení z její jednoduchosti. Nějaký ten tón na ni dokáže vyloudit skutečně každý. I nehudebník si může na nástroji jednoduše zaimprovizovat, aniž by musel ovládat hudební nauku nebo umět na nějaký jiný nástroj. Kdo chce ale na koncovku skutečně umět hrát, měl by začít písničkami. To platí pro píšťalu stejně, jako pro každý jiný nástroj. „Já sám už písničky nehraju. Ale i já je umím,“ podotýká Marek.


A jednu lidovou zanotuje: „Pila pivo, pila víno, a neopila se. Spadla z hory, do komory, a nezabila se!“ Zapamatovat si karpatskou harmonii mi chvíli trvá. Ještě delší čas musím věnovat nácviku. Sled tónů mi problémy nedělá, horší je vyloudit správně ten, který právě chci. A ač to ještě není dokonalé, na závěr prvního tříhodinového bloku výuky si můžu zahrát písničku celou. A poprvé cítím radost z hraní na tenhle zvláštní nástroj. Písnička má rytmus a náboj. Jak si tak při hraní podupuju a přešlapuju z nohy na nohu, říkám si: „To je vodvaz, ty vogo!“


Část odpoledne a večer pak věnujeme společným hudebním improvizacím. Napoprvé to zní, jako když taháte kočku za ocas. Každý fouká jak o život a v nastálém rámusu brzy jeden neslyší druhého. Pazvuky snad musely vypudit myši ze všech koutů úhledně zrekonstruovaného selského stavení, ve kterém se v Oslavici kurz odehrává.


Hudba musí mít rytmus


„Nesnažte se prosadit rychlostí a hlasitostí,“ nabádá nás Marek. „Hudba musí mít rytmus. Když šlape stále stejně jako stroj, je to působivé. Tónů také používám velice málo,“ radí. Se svou oblíbenou výzvou „v jednoduchosti je síla“ nás pobízí k dalšímu kolu společného hraní. Bereme si jeho slova k srdci a výsledek je až překvapivě vydařený. Pod našima rukama se z tónů, zvuků a hlasů našich hrdel zrodil nečekaně působivý kus. Cítit, že jste součástí tohoto hudebního dění, bylo opravdovým zážitkem. Někdy méně opravdu znamená více.


Marek odvádí řeč na filosofickou rovinu: „Každý tu měl své místo. Když vím, kdo jsem, můžu i s málem působit blahodárně a úplně to stačí. Oproti tomu předtím jste hráli rychle, příliš, a každý sám za sebe. Nemůžete za to. Takový je zkrátka obraz a výsledek současné doby,“ říká a na chvíli se odmlčí. Pak opět bere do rukou koncovku a učí nás další kousky, trylky, vibráta, profuky, rozfuky a jiné líbeznosti tohoto podmanivého nástroje.


Když odjíždím v neděli domů, jednu z koncovek si odvážím s sebou. Strávil jsem s ní dva dny a přirostla mi k srdci. Už večer do ní foukám znovu a v pondělí ráno opět. Nevím, jak nadšeni z toho budou sousedé a kolegové v práci, já ale mám ze seznámení se s touto bezovou píšťalou radost velikou. Už proto, že chcete-li z ní dostat čistý a pořádný tón, musíte vstát a fouknout. A má-li výsledek stát za to, musíte to udělat jako v životě. S nasazením, opravdově a pořádně.