Volající žádá o pomoc pro člověka na farmě na Třebíčsku, kde plemenný býk napadl ošetřovatele skotu. Když záchranáři dorazili na místo, neměli koho zachraňovat. Muž na následky zranění zemřel.

„Byl to velmi smutný a svého druhu ojedinělý případ. S nástupem pandemie totiž výrazně ubylo nejen pracovních úrazů, ale i těch spojených se sportovními či jinými aktivitami. Už tak často nejezdíme ani k zažívacím problémům, a především pak k dopravním nehodám, kterých v loňském roce výrazně ubylo. Souvisí to s omezení pohybu lidí. Místo toho jsme zaznamenali rapidní nárůst hovorů kvůli koronaviru,“ konstatuje Pavel Sedlák, vrchní sestra operačního střediska ZZS v Jihlavě.

Lépe by mu spíše slušelo pojmenování „šéf či vedoucí“. Ale zkušený šestapadesátiletý záchranář, který má za sebou službu i u letecké výjezdové skupiny, se na toto téma jen usměje a hned se rozpovídá o mnohem důležitějších věcech.

„Naprosto nepochopitelné je, že se částečně položil systém praktických lékařů. Covid v nich vyvolává velké obavy. V mnoha případech se stává, že jakmile se objeví podezření na koronavirus, radí lidem ať volají záchranku,“ upozorňuje Sedlák a hned uvádí příklad z praxe.

„Zažil jsem staršího pacienta, který měl na stole papírek a tužkou na něm napsáno, aby záchranářům řekl, že se mu špatně dýchá, nebo ho bolí na prsou. Tohle určitě neměl ze své hlavy,“ míní Pavel Sedlák.

Špatná informovanost

Pro záchranáře je podle něj nejdůležitější, aby jim lidé říkali pravdu o svých příznacích. Nic si nevymýšleli ani nezatajovali.

„V každé domácnosti by měl být teploměr, protože informace o teplotě pacienta je zásadní nejen pro nás, ale i pro lékaře v nemocnici. Často se vymlouvají, že ho nemají. Lidé začali prakticky všechny příznaky přisuzovat koronaviru. To souvisí i s tím, co už jsem říkal, že by se do toho měli více zapojit praktičtí lékaři a třeba častěji docházet k pacientům,“ míní Sedlák.

Na druhou stranu chápe, že lidé mají v dnešní době v mnoha věcech zmatek. Bohužel, k tomu podle něj přispívají sami politici, kteří nedokáží veřejnost srozumitelně a jasně informovat. Například o příznacích nemoci, ochranných pomůckách i o systému očkování. „Je na každém, aby zvážil, jak se k tomu postaví, ale pokud jde o očkovací systém u nás, přijde mi to spíše jako dezinformační, než informační kampaň,“ podotýká záchranář, který se naočkovat nechal.

Za největší problém v souvislosti s pandemií považuje delší reakční časy. Zatímco běžně byli zvyklí vyslat k pacientovi posádku do dvou minut od zvednutí telefonu, v současné době se tato doba nepříjemně prodlužuje.

„Je to dáno komunikací s pacienty, chvíli trvá, než vlastně zjistíme, co jim je. Navíc, pokud jde o podezření na „covidového“ pacienta, musí se posádka navléknout do ochranných pomůcek. Tyhle intervaly, i když se bavíme o minutách, se prodlužují, a to není dobře,“ upozorňuje Sedlák.

Proč čekat v čekárně?

Současná doba ale přináší různá zjištění. Po vypuknutí pandemie v loňském roce podle záchranářů prakticky vymizelo dříve hodně problematické zneužívání tísňové linky 155.

„Souvisí to s tím, že děti nechodí do školy a jsou doma s rodiči, kteří také nechodí do práce. Něco jiného je nadužívání, to se teď děje běžně. Pacient vám řekne, že přece nebude čekat v čekárně, záchranka ho odveze hned a má na to nárok,“ říká Sedlák. Zastává ale názor, že je samozřejmě lepší jet několikrát zbytečně, než jednou nevyjet a pak zjistit, že šlo někomu opravdu o život.

ZZS na Vysočině má jednadvacet základen s třiceti výjezdovými skupinami po celém kraji. V loňském roce ubylo zásahů. Oproti roku 2019 to bylo o 1300 výjezdů méně. Výrazně mimo jiné ubylo dopravních nehod.

„Nejčastější diagnózou loňského roku bylo podezření na Covid-19, a to u osmnácti procent ze všech výjezdů,“ poznamenal mluvčí ZZS na Vysočině Petr Janáček.

Pandemie se nijak výrazně neprojevila na nárůstu služeb. Jediné, co záchranáři považují na Vysočině za problém, je absence střediskové péče typu traumacentra, neurochirurgie či kardiochirurgie. „Pacienty, kteří musí mít takto specializovanou péči, musíme vozit do nemocnic v jiných krajích,“ upozorňuje Pavel Sedlák.

Naši zaměstnanci musí mnohdy nahradit směny za své kolegy v karanténě. Navíc pomáhají s testování imobilních pacientů v mobilním odběrovém týmu, který vyjíždí do terénu třikrát týdně. „Dřív jsme jezdili i do domovů pro seniory, ale ty už si dneska testují klienty sami,“ podotýká Sedlák.

Na operačním středisku v Jihlavě slouží vždy čtyři operátoři ve dvanáctihodinových službách. Pavel Sedlák si pochvaluje, že měli naprosto minimální nemocnost. „Na mém úseku bylo velké štěstí, že onemocněly pouze tři operátorky, navíc v době, kdy nebyly v práci. Nemuseli jsme ani do karantény, propluli jsme tím až nečekaně dobře. Vím, že v jiných krajích to bylo horší a museli mít covidový a necovidový dispečink. Očkovaní jsme zatím půl na půl. Je na každém, aby zvážil, zda se nechá či nenechá očkovat,“ míní Pavel Sedlák a znovu dává k dobru osobní zkušenost.

„Mám známého, který už od loňského března neviděl své děti ani vnoučata, protože se bojí, že dostane koronavirus. Říká, že je v rizikové skupině a dokud nebude naočkovanej, tak se s nimi vidět nemůže. Nákupy si nechává vozit domů. Občas se nechá manželkou odvézt na procházku k lesu a zpátky. Teď, když je naděje, že by se mohl nechat naočkovat a začít žít normálně, tak vám řekne, že se vlastně očkovat nemůže, protože ten virus chytne v čekárně na očkování. To je šílený…,“ říká Sedlák, čímž zároveň výstižně pojmenovává i současnou dobu.