„Pracovala jsem jako sekretářka generálního ředitele firmy. Loni od července jsme v podniku nedostali zaplaceno, v říjnu nás propustili. To byly tři dlužné výplaty a tříměsíční odstupné,“ popsala složitou situaci Smejkalová. Podle jejích slov Uniplet nejenže nezaplatil sociální a zdravotní pojištění.

„Problém byl i ten, že jsme si nechávali z výplat automaticky strhávat penzijní připojištění a stavební spoření. Peníze ale do penzijních fondů a na účty stavebních spořitelen nedorazily. Přišli jsme tedy o státní příspěvek,“ podotkla.

Krutá realita dopadla na přibližně stovku propuštěných zaměstnanců. Podle údajů z počátku letošního roku jim firma dlužila celkem sedm milionů a šest set tisíc korun. „Dokážete si představit, jaké byly v takto postižených rodinách loňské Vánoce. Lidé bez práce a ještě bez peněz. Asi třetina dlužné částky mi přišla až teď v březnu, na zbytek stále marně já i ostatní čekáme,“ dodala Smejkalová.

Místo šesti set lidí je dnes patnáct

Areál Unipletu v době největšího rozmachu dával práci šesti stovkám lidí ze širokého okolí. Pod jejich šikovnýma rukama měsíčně vznikaly přes dvě stovky pletacích strojů na ponožkové a punčochové zboží.

Za socialismu mířily na východ, po revoluci hlavně do Ameriky. Firma měnila několikrát majitele, postupně upadala, v roce 2008 zaměstnávala už jen dvě stě lidí. Stejný rok upadla do insolvenčního řízení, ale soud jí povolil reorganizaci.

Propuštění lidé kvůli tomu nedostali ani náhrady za dlužné mzdy od úřadu práce. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení trvalo už dva roky, lhůty pro předložení žádostí o náhradu jim dávno uběhly.

Dnes tu dělá patnáct pracovníků, z toho čtyři jsou v opuštěných halách. Firma rozprodává stroje, kupují hlavně soukromníci z regionu.

Podle odboráře z Unipletu Josefa Benáčka firma slíbila, že v dubnu sníží dluh vůči zaměstnancům na třetinu. Pokud se tak nestane, vyvolají odboráři další jednání.

Zda propuštění zaměstnanci uvidí své peníze, zatím není schopen říci ani insolvenční správce Josef Kalamár. „Nepovedlo se udržet výrobu strojů. Nejsou zakázky,“ sdělil. O dalším osudu podniku by mělo být rozhodnuto letos v červenci. „Pokud se nepodaří naplnit reorganizační plán, tak to padne do konkurzu,“ přiblížil jednu z možných variant Kalamár. V úvahu připadá i fúze.

Reorganizační plán původně počítal s prodejem velké části majetku a s poklesem počtu zaměstnanců na pětašedesát. Situace se ale zhoršila. Koncem minulého roku soud schválil firmě změnu reorganizačního plánu.

Uvádí v něm, že se Uniplet chce zaměřit hlavně na produkci náhradních dílů a servisu a že rozprodá další část majetku. Většina nemovitostí už je rozprodaná, velkou část z utržených peněz ale spolkla věřitelská banka.

„Je s podivem, že náš jediný velký konkurent, italská značka Lonati, krizi přestála. Sice podle mých informací také musela sáhnout k tomu, že její zaměstnanci byli asi dva měsíce na placené dovolené, ale firma žije. Uniplet v minulosti stroje doslova chrlil a pak to šlo jen dolů,“ kroutí hlavou odborář Josef Benáček.

Jana Smejkalová vzpomíná na nepříjemný moment, kdy loni v létě tehdejšímu finančnímu řediteli připomněla, že lidem neodešly peníze do penzijních fondů a na stavební spoření: „Měl z toho tehdy málem infarkt, s čím to za ním jdu, když má firma přece takové potíže!“

A taky vzpomíná, že jediný veřejný činitel, která bývalým zaměstnancům Unipletu podal pomocnou ruku, byl senátor Vítězslav Jonáš: „Na půdě senátu uspořádal letos v zimě schůzku, účastnili se předseda věřitelského výboru, insolvenční správce, zástupci z vedení Unipletu i z banky. Pokusil se zjednat nápravu, abychom dostali výplaty, na které máme nárok.“

Lidi, kteří ve světoznámé firmě Uniplet pracovali, dnes už jen spekulují, proč je symbol Třebíče na dně. Podle nich se takzvaně nehodil jiné americké konkurenci.

HANA JAKUBCOVÁ + ČTK