Jeho poslední cesta vedla do Jižní Ameriky a v současné době ji lze coby seriál sledovat v České televizi. Dan Přibáň o svých cestách umí také poutavě vyprávět, o čemž se na přednášce v Pasáži přesvědčili žáci několika třebíčských základních škol. Slyšeli, jaké to je projet pralesem po dálnici duchů, přejet Andy, ochutnat morče nebo pašovat Poláka do Chille.

Ve vaší výpravě jeli i dva kluci z Třebíče, fotograf Kuba Nahodil a kameraman Zdeněk Krátký. Proč tu na přednášce nebyli s vámi?

Pro ně to nemá moc význam. Řešili jsme to, ale oni by tady jenom seděli a koukali, a to nemá cenu. Spíš nás mrzí, že tahle přednáška byla jenom pro školy, a že Třebíč nikdy neměla zájem udělat normální přednášku.

To jsem se právě chtěl zeptat, přednášíte v jednom kuse a Třebíč nic…

Na to, že bylo na jednom autě napsáno Třebíč a měli jsme ve výpravě dva kluky odsud… Kuba tady dělal akorát nějakou svoji prezentaci. Zatímco Plzeň se ozvala, Ostrava se ozvala nebo České Budějovice se ozvaly, Třebíč zatím nic. A to třeba v Jihlavě jsme byli třikrát.

Třeba tohle bude taková výzva, ne?

My jsme trochu čekali, že se někdo ozve, ale pak jsme si říkali, že na to kašleme. Přednášek máme dost na to, abychom se ještě někam vnucovali. To tak bývá, doma není nikdo prorokem. Je ale fakt, že to tady bylo hezké, takže zvažujeme, že na podzim tu něco uděláme tak i tak.

Nápis Třebíč na jednom z vašich trabantů je teď díky seriálu Trabantem Jižní Amerikou vidět každou středu v televizi. Jiná města jsem tam ale nezahlédl, proč je tam zrovna naše? Oslovilo vás město?

Ne, to tam dali Kuba a Zdeněk sami. Chtěli být patrioti, s Třebíčí jako takovou to nemělo nic společného. Prostě se lepila loga, kluci byli dva… To byla navíc náhoda, oni se sice znali, ale já na ně přišel nezávisle na sobě a na to, že jsou z Třebíče, se přišlo až potom. Na autech byly v podstatě jenom dva znaky, ještě Nová Ves pod Pleší, to je vesnice, odkud máme mechanika. Ani Praha tam nebyla.

Vaše další cesta bude do Austrálie, pojedou Třebíčáci?

Zdeněk pojede, s tím jsme domluvení, Kuba nevím. Oba mají svoje kšefty a ono je to čtvrt roku, čtyři měsíce času…

Co ostatní, kolik vás vlastně bude? Na Facebooku jste psali, že budete mít ve výpravě i vozíčkáře.

Nejede Tomek, asi nepojede ani Aleš a Dana. Počítáme, že nás bude zase sedm nebo osm. V jednom autě by jel vozíčkář Kuba Koutský plus někdo s ním, a teď řešíme, jestli ve druhých dvou autech pojedeme dva a dva nebo tři a dva. Plus Marek na Jawě. Je to v procesu a je docela sranda, že spousta lidí říká, že by s námi hrozně chtěli jet, ale když reálně hrozí, že by opravdu jet mohli, tak většina odpadne. Oni o tom mluví, člověk se s nimi potká, řekne jim „pojeď" a pak říkají „Ty jo, já nemůžu, musel bych si vzít dovolenou" a podobně. Není to pro každého.

Takže nejtěžší je opravdu odjet?

Přesně. Je to obrovský zásah do rytmu, člověk je zajetý, chodí do práce, má výplatu, a najednou se sebere a zmizí. Ale zase to stojí za to, člověku to změní pohled na život. Podle mě by člověk měl čas od času vypadnout a uvědomit si, že to není všude stejné. My jsme tu zavření v ulitě, informováni jenom televizí. Všude vidíme vrahy, teroristy a mafiány, a člověk na ta místa musí vyrazit, aby viděl, že tam takoví lidé nejsou.

Pro vás jsou trabanti práce na plný úvazek?

Teď jo. Ne, že by to vydělávalo majlant, ale baví mě to. Já nechci dělat to, co mě nebaví. Na druhou stranu tohle nejde dělat úplně pro prachy. Mně přitom vždycky někdo vytýká, že to pro ně děláme.

Není to tak?

Kéž by. Mně by se to líbilo, máme film v kinech, seriál v televizi, to by vydělalo peníze a my by je investovali do další cesty. Bohužel to pořád takhle nefunguje, takže sháníme sponzory.

To se zrovna vám docela daří, ne? Rozhodně jste vidět…

To jo, máme seriál v televizi, a i tak někteří sponzoři řeknou, že nevidí dostatečné výstupy. I díky Kubovi, který na tom hodně máknul, se nám minule peníze povedlo sehnat, tak věřím, že se to povede znovu. Každopádně se snažíme co nejvíc optimalizovat náklady, proto do Austrálie poplujeme jenom tam a zpátky chceme dojet. Lodní kontejner totiž stojí sto tisíc, a to je hodně peněz. Obecně shánění peněz je těžké, ale tak to mají všichni, sportovci nebo umělci řeší to samé. Tady navíc lidi podporují jenom ty, kdo jsou úspěšní, nepodpoří toho, komu věří. To bylo vidět třeba na Sáblíkové. Když bruslila na rybníku a nikdo jí neznal, všichni jí říkali, že rychlobruslení nikoho nezajímá, ale kdyby hrála hokej… Najednou vyhrála olympiádu a je boží.

Na přednášce zaznělo, že když jste před výpravami někomu říkal svoje plány, většina reakcí byla ve stylu „To nejde", a ono to potom šlo. Je něco, o čem jste sám přesvědčený, že to s trabantem prostě nejde? Po cestě Asií z Austrálie mě napadají třeba Himaláje?

Himaláje nás hrozně lákají! Když jsme jeli první cestu, Hedvábnou stezku, měli jsme panickou hrůzu z kopců. Ale úplně strašnou. My vlastně viděli akorát podhůří Pamíru a konec. V Africe jsme to vzali napůl. V Etiopii byli třítisícové vrcholky, a přejeli jsme je, byť nám cestou dolů na jednom autě shořely brzdy. A v Jižní Americe jsme si už vyloženě říkali, že zkusíme pět tisíc, což nám nevyšlo o sto třicet metrů. V Himalájích se dá vyjet do pěti tisíc šesti set, to prostě vyjet musíme! Chceme zkusit, jak vysoko ta auta dokážeme donutit vyjet, ale myslím, že po zkušenostech z And už se tam nějak vyhrkáme.

Omezení opravdu nejsou?

Zjistili jsme, že je to opravdu hlavně o tom, jestli má člověk odvahu se do toho pustit. Omezení jsou v současné době hrozně malé, jsou silnice, google mapy a plánování je jednoduché. Je navíc hezké, že díky nám začala jezdit na cesty spousta lidí. Hlavní myšlenka byla právě ta, že to jde. Jeden sponzor nám teď řekl, že nás nemůže sponzorovat, protože jsme neekologičtí, ale ono to přece není o trabantech. Je to o myšlence, o tom, že můžete vzít symbol zoufalství a něco s ním dokázat. Tím ukazujete světu, že prostě můžete, o tom to celé je. A trabant je jenom symbol. Lidi se mě ptají, proč zrovna trabant, proč ne třeba stodvacítka. Na to odpovídám, že by nám potom říkali: „Vy jste to sice projeli stodvacítkou, ale kdybyste jeli trabantem…" Trabant už žádné další ale nemá. A navíc jsme na něj měli, prvního jsme pořídili za pět tisíc a třetího do Austrálie jsme dostali.

Takže lidem ukazujete, že jde úplně všechno, ale stačí jenom chtít, chápu to správně?

Jasně. Symbolika ale není jen o tom, že má člověk cestovat, ale měl by dělat to, co dělat chce a připustit si, že to jde, protože to opravdu jde! Třeba já jsem vystudoval slaboproudou elektroniku. Když jsem školu vychodil, uvědomil jsem si, že to dělat nechci, takže celý život dělám novinařinu. Blbý je, když má člověk na výběr, říká si pojedu, zůstanu doma… Každému, kdo plánuje cestu, říkám, ať si stanoví termín odjezdu a řekne ho strašně moc lidem, ať vypadá jako blbec, když to nedá. Člověk se musí donutit.

Je velký rozdíl dělat přednášku pro běžné publikum a pro školy?

Je strašně hezké, jak dospělí reagují na úplně jiné věci. Děti nejvíc baví kamenné penisy a podobně, z toho lezou po zemi. Asi nejvtipnější je debata o polském slově šukat. Dospělí vědí, co to znamená, ale paním učitelkám se těžko vysvětluje, že to není sprosťárna (usmívá se). Moje výhoda je, že já nejsem jejich učitel, já dělám jenom show. Paní učitelka by takhle mluvit neměla, ale film a seriál je natočený v reálu, tam se furt nadává. my se báli, jak na to budou rodiče dětí reagovat, ale většinou jsou v pohodě. A v televizi to je vypípané.

TADEÁŠ MAHEL