Poznali jsme se někdy kolem roku 2000, kdy jsem se intenzivně zajímal o psychologii. Pak jsme na sebe narazili až nedávno. Náš rozhovor probíhal na dálku a není tradičním novinovým rozhovorem. Některé pasáže jsou delší, rozhodl jsem se je ponechat v původním rozsahu, protože krácením by utrpěly.
Nové zaměření vaší poradny je poměrně překvapivé a svébytné.
Zaměření mé poradny je vlastně přeformulováním cíle mé profesionální cesty. Vychází z mé třicetileté práce s lidmi a s jejich tvořením vlastních životů, tedy s tím čemu říkám prvotní forma kreativity. Díky příběhům, které jsem za ta léta vyposlechla, jsem si totiž uvědomila, že lidé nejsou bezmocnými oběťmi, ale aktivními tvůrci svých životů, které tvoří svými často nevědomými rozhodnutími, ale i nerozhodnutími. Zároveň ke mně vždy chodili umělci, kteří se mnou řešili problémy svého vlastního tvůrčího procesu, například proč se jim nedaří domalovat obrazy. Zjistila jsem, že jejich problémy v uměleckém tvoření mají stejnou paralelu i v tom jak tvořili svůj život a že pokud se jim nepodaří problém řešit v životě, tak nepokročí dál ani ve svém umění. Když jsme však nalezli jádro problému, tak se zablokovaná tvůrčí energie uvolnila na všech životních frontách. To mne přesvědčilo o smysluplnosti mé práce.
Tvůrčí proces má svoji spiritualitu?
Otázka spirituality tvůrčího procesu je nesmírně zajímavá a podle mne v současné době dost podceňovaná. Hovořila jsem o tvoření života jako prvotní formě kreativity člověka, která je ale také základní silou přírody. Všechno kolem nás a v nás bylo stvořeno a je nadále tvořeno touto silou, která na sebe bere různé podoby. Bez ní by nevznikly stromy, cesty, ani mláďata. Domníváme se, že tvůrci všeho lidského jsme my lidi. Jsme však také součástí větší tvůrčí cesty a tak jsme i podřízení pravidlům a záměrům vyšší tvůrčí síly, které někteří říkají vyšší moc, někteří Vědomí, nebo příroda, nebo bůh. V jednom ze svých článků jsem tuto sílu stvořitele nazvala Velkým Designérem, který tvoří obraz hmotného světa jako vyjádření vlastního ducha. Člověk je pouze jednou ze součástek kompozice tohoto obrazu, na které se podílí svými emocemi a svými činy. Další aspekt spirituality související s tvořením je podle mne spirituální hodnota krásy. Je třeba, abychom ji začali chápat jako významný zdroj, jehož duchovní hodnota spočívá v tom, že zasahuje a proměňuje materiální svět i lidská srdce k lepšímu.
Znamená to, že architekt či designér by měl vnímat duši svého díla?
Co se týče ladění se na duši díla, už dávní stavitelé chrámů tvrdili, že v jejich dílech jsou jejich pouze ty chyby, vše ostatní je dílem božím (božího těla), jehož oni jsou pouze pověřenou rukou. I někteří sochaři tvrdí, že kámen, který k nim přichází, už v sobě sochu obsahuje. Jejich úkolem je tedy ji rozpoznat a svými tvůrčími pohyby ji z celku vyprostit. To znamená naladit se na „duši" v kameni či v jiném tvůrčím potenciálu, spolupracovat s ním a vyjádřit ve vznikajícím uměleckém díle svou i jeho duši. Stejným potenciálem a zdrojem je ale i životní příběh každého z nás. Má své danosti, ale uvnitř nich je řada možností a záleží na nás, kterou v nich proměníme ve vlastní podobu umění žít.
A co znamená psychologie a mytologie tvůrčího procesu?
Psychologie tvůrčího procesu, tak jak ji chápu a praktikuji já, pomáhá lidem ukázat určité zákonitosti a pravidla úspěšné tvořivé cesty životem i každým jiným tvůrčím projektem. Co se týče mytologie, ta byla součástí kulturní paměti a kreativity všech civilizací. Obsahovala v sobě vždy příběhy o stvoření světa a člověka v něm. Můžeme ji tedy chápat nejen jako výsledek, ale i jako popis tvůrčího procesu. V jednotlivých příbězích také symbolickým jazykem vždy zobrazovala i úkoly člověka na cestě k jeho sebestvoření, tedy k nalezení své skutečné identity a k seberealizaci. Například mýtus o Sysifovi, který neustále valí kámen do kopce, protože mu vždy těsně před vrcholem vyklouzne a spadne, zobrazuje člověka, který se vyhýbá v reálném životě nějakému zásadnímu transformačnímu kroku, kterým by se vydal na novou cestu. V mýtu je jeho zakletí trestem bohů, které rozhněval tím, že se pokusil obelstít psychickou smrt (hlubokou osobní proměnu).
Jak jste vůbec kle svému novému zaměření dospěla?
Postupně jsem si uvědomovala, že se nechci zabývat pouze klasickým léčením psychické bolesti. Cítila jsem totiž, že jsou i jiné a účinnější možnosti, které neodstraní pouze například depresi jako symptom, příznak problému, ale které jsou schopny nalézt a léčit i jeho skrytou příčinu. Na základě zkušeností s různými alternativními druhy léčení a své vlastní osobní i pracovní kreativity jsem dospěla ke zjištění, že právě schopnost a rozhodnutí tvořit každý den i celý život je nejmocnější léčebnou silou. Proto jsem také začala své klienty na kurzech učit i netradiční výtvarné techniky, ruční práce a jiné cesty k jejich osobní podobě kreativity, aby objevili a rozvinuli i tuto část svého potenciálu a aby měli i větší škálu dovedností k jeho vyjádření.
Když jsem vás někdy před 15 lety poznal, učila jste lidi vnímat souvislosti. Používala jste nejen znalosti z oblasti psychologie, nevyhýbala jste se astrologii a jiným řekněme alternativním směrům. To přetrvává?
Ano, v tom pokračuji dál. K tomu se ještě hodně zabývám rozvojem intuice a jejím praktickým využitím pro kreativitu i pro život. Učím lidi vnímat to, čemu naši předci říkali znamení, tedy různé události, psychosomatické problémy, nemoci, setkání a dílčí neúspěchy jako zprávy o tom kudy se máme dát a kde jsme zabloudili. Život nám totiž, často prostřednictvím našeho těla, vztahů, nebo kolemjdoucích situací, neustále posílá zprávy, kudy si přeje s námi jít. My ho však dost neposloucháme a tak se zbytečně ztrácíme z cesty vlastní živosti.
Dříve jste měla v jednom časopise vlastní poradnu, kde jste odpovídala na dotazy čtenářů. Pak jsem vás jaksi ztratil z dohledu. Nejste ani na internetu, nemáte své stránky. Proč?
Dostala jsem se do mimořádně těžkých životních situací. Zemřel mi bratr a otec, zlomila jsem si nohu, a také jsem dvakrát zachraňovala svůj dům po povodni. Musela jsem ho téměř celý postavit znova a při tom všem jsem se musela sama uživit. Proto mi už nezbývalo dost síly na něco jiného. Načas jsem se tedy stáhla z „viditelného světa". Při těchto krajních zkušenostech jsem ale zároveň získala zkušenost, že když se nebojím tak díky své kreativitě a rozhodnutí žít zvládnu všechno. S touto nově nabytou částí své tvůrčí identity se nyní postupně vracím i do veřejného prostoru. Opět začínám psát, přednášet, hovořit v rozhlase. Mé webové stránky zatím zrají v poli mé kreativity a čekají, až na ně budu míst prostor a čas.
Říkáte, že kreativity je schopen každý. Domníval jsem se, že někteří lidé nejsou kreativní vůbec.
Jde o to, jak chápeme pojem kreativita. Většinou se užívá ve smyslu tvoření nějakých uměleckých děl. Musíme si však uvědomit, že každý dospělý člověk, pokud není vážně postižený, tím že užívá svou sílu ke svým cílům, TVOŘÍ svůj život a tím vlastně i sebe sama. Vybírá si povolání, partnera, přátele, místo kde a s kým bude bydlet. Také si zkouší a pak vybírá komu a v co bude věřit. Takto si vlastními rozhodnutími tvoříme své hmotné, citové, sociální i duchovní zdroje. Právě zkoumáním a žitím vlastní svobody výběru se stáváme tvůrci vlastního osudu, kterým můžeme zásadně ovlivnit i osudy jiných lidí, například našich dětí.
Pokud ještě k tomu máme odvahu tvořit (tedy postupně si utvářet na základě vlastních zkušeností) i vlastní názor na svět, na své místo a poslání v něm a žijeme podle toho, utváříme si svou vlastní originální identitu. Touto osobní vnitřní i vnější cestou jsme pak schopni ze sebe udělat jedince, který pouze nereplikuje rodové a kolektivní postoje, názory a hodnoty, ale přináší do společnosti něco, co ji samotnou může posunout ve vývoji a to nejen jako sociální systém, ale i jako kolektivní bytost.
To například také znamená, že i jako jednotlivci se podílíme na tvoření kolektivní (například národní) identity. Při Sametové revoluci lidé křičeli. „Nejsme jako oni". Toto odmítnutí stejnosti je však pouze první záchvěv tvůrčí vzpoury nejen proti tyranovi, ale také proti konformitě, se kterou člověk může bojovat, ale zároveň se v ní může schovat. Kdo jsme, skutečně poznáme, teprve když vystoupíme z tohoto úkrytu a dáme se na cestu hledání toho, co ze sebe vlastně chceme stvořit jako jedinci i jako skupina.
To kdo my Češi jako kolektivní bytost jsme, můžeme a CHCEME být je výsledek celkového historického vývoje, materiální i duchovní národní cesty, na které se vždy podílí tvůrčí i destruktivní energie obsažené v osobnosti daného národa. Otázka kým chceme být je důležitá zejména pro dlouhodobě poddaný národ.
Jako jednotlivci i jako národ ze sebe můžeme stvořit hospodáře, umělce, hrdiny, nebo ničitele vlastní budoucnosti. Nikdo se nemůže vymlouvat na to, že náš život tak jak jsme ho žili a náš stát stvořil někdo jiný (tvoříme si totiž i politiky a tyrany). V tomto smyslu j jsme všichni nositeli, uživateli a spotřebiteli energie osobní i sociální kreativity.
Rozumím tomu, že někdo sám sebe svým konáním poškozuje a místo toho by své síly mohl využít ve svůj prospěch. Nejsem si ale jistý, že všechno máme ve svých rukou. Jak být úspěšný a bohatý, k tomu existují stovky návodů a knih, mnozí to podle nich zkouší a přesto nikdy bohatí a úspěšní nebudou, i kdyby se rozkrájeli.
Zda máme moc nad svým životem, to byla vždy otázka, kterou od pradávna člověk musel zodpovídat svým životem. Z mého pohledu je hledání a tvoření této moci jednou z nejdůležitějších, možná nejdůležitější součástí vývoje člověka i lidstva. Když jsem při povodni sama stála vprostřed bahna a pozorovala jsem blížící se vodu, prožívala jsem bezmoc a pudový strach o život. Najednou jsem si uvědomila, že jsem k tomu pocitu byla vychována, ale že to vůbec nemusí být pravda.
Začala jsem jednat, přijeli hasiči, přátelé, klienti, známí a nakonec jsem potkala cizího pána, který mne požádal, zda by mi nemohl pomoci, že by rád splatil dluh za to, že mu při minulých povodních také pomohli cizí lidé. To byla moje zkušenost s tím, jak rozhodnutí vyvolává vlnu stejné energie. A také je to zkušenost s tím že i v krajní situaci katastrofy lze dosáhnout právě toho úspěchu, který v dané chvíli potřebujeme.
Tím chci říci, že součástí cesty k moci nad svým životem a osudem je vždy také nalézání odvahy, vnitřní svobody, víry a schopnosti hledat řešení i tam, kde se zdá, že žádná nejsou.
Tuto svobodu můžeme nalézt i ve vyšších formách kreativity, které míří k nalézání a prožívání krásy a umění. Nemůžu třeba změnit, že jsem se narodila bez ruky, ale přesto se mohu stát malířkou.
Kdysi ke mně starší muž přivedl svou dospělou invalidní dceru a už předem naznačoval, že není duševně v pořádku. Skutečně vypadala jako lehce mentálně postižená. Při rozhovoru s ní jsem však zjistila, že je mimořádně inteligentní a krásně se vyjadřuje. Když jsem to ocenila, tak se přiznala, že celý život tajně čte a nyní v dospělosti se jí občas dokonce i podaří si z přísně přidělovaných peněz ušetřit na knížku. Ví sice, že ji rodina za to, že „vyhazuje peníze za blbosti" potrestá, ale přesto to dělá, protože jak řekla: „Přece mi to obohatí život." Také se rozhodla vodit své dítě na pískoviště mezi ostatní děti, i když jí za to žárlivý muž vyhrožoval rozvodem Tato žena pod tlakem duchaprázdné rodiny skryla svou identitu pod masku postižení, ale uvnitř sebe, navzdory strachu a bolesti, žila tak jak chtěla a potřebovala. Byla to jedna z nejstatečnějších, nejsvobodnějších a duchovně nejkultivovanějších bytostí, které jsem kdy potkala. Velmi mne inspirovala právě při přemýšlení o možnostech, které se skrývají uvnitř danosti. Na tuto otázku hledáme odpověď celým svým životem. Jde o to, zda chceme žít závisle na druhých, nebo najít něco pro sebe. Podle toho pak žijeme tak abychom nalezli odpovědi na otázku, jakého mne chtějí mít, nebo kdo jsem.
Mne například v dětství považovali za nešikovnou a výtvarně naprosto neschopnou, dokonce jsem ve druhé třídě dostala z obrázku macešky pětku. Proto mne matka ani neučila žádné ruční práce. Teprve kolem dvaceti jsem začala mít nutkavou potřebu tvořit rukama. A tak, abych se nevystavila posměchu, jsem se tajně sama učila. A dnes šiju šaty, pletu svetry, dělám šperky, restauruju nábytek, zrekonstruovala jsem po povodni svůj domov, starou chatu na zcela nový dům, který jsem si vymalovala a obklopila ho zahradou bující květinami.
A tak jsem postupně tvořila svou tvůrčí identitu, která mi otevřela cestu k nekonečnému bohatství zážitků sebepoznání skrze tvoření krásných věcí a dala mi trvalou perspektivu radosti ze života. Tedy dala mi vědomí, že už pořád budu mít pro co žít. A to je také moje pojetí nečekatelně stvořitelného bohatství a úspěchu.
Chtěla jsem tuto zkušenost sdílet, a proto jsem začala pořádat výtvarné sebepoznávací kurzy, na kterých učím lidi, aby se nebáli obejít čísi dávná tvrzení (zaklínadla), že něčeho nejsou schopni, nebo že se to pro ně nehodí, protože nejsou kreativní, nebo protože jsou ženy, nebo jsou už na to příliš staří a podobně.
Hodně zdůrazňujete okamžik rozhodnutí. Jak by mělo takové rozhodnutí vypadat, aby bylo účinné?
Dnes už vím, že dosažení úspěchu je možné pouze trvalým mířením k cíli. Rozhodnutí není okamžik, ale proces uskutečňování touhy složený z řady podrozhodnutí. Účinné je pouze tehdy když odoláváme tlakům a pochybnostem a nedáme si toto míření vzít. Což znamená i naučit se číst z vlastních chyb a vytěžit je k pozitivním změnám. Vždy říkám svým klientům, že základní rozhodnutí, které člověk dělá, je rozhodnutí zda se chce v životě cítit dobře, nebo špatně. Na základě tohoto rozhodnutí pak dělá všechna ta ostatní, tedy volí své cíle a činy, aby byl šťastný, nebo ne.
