Postarší muž nehnutě sleduje vodní hladinu, zároveň si však po očku hlídá kárku naplněnou krabicemi a pokrytou igelitem.


Už je to téměř celý den, co má malá vesnička Kouty svého bezdomovce. Starší muž, který odmítl prozradit i křestní jméno, se však zdržel jenom chvíli. Tak jako všude jinde předtím. Ještě jednou se vyspal na zastávce a vyrazil směrem k Jihlavě, aby mohl prokřižovat Vysočinu.


Chodí už dva roky


„V prosinci to budou dva roky, co se toulám po republice. Chtěl bych teď projít Vysočinu a podívat se na místa, kde jsem byl před dvaceti, čtyřiceti lety, ještě jako dítě,“ vypráví vesele muž v pleteném svetru.


Podle svých slov protkal se svou kárkou celou republiku. Letošní léto zahájil ve Znojmě a prohlédl si Jihomoravský kraj. Chůzi bere tulák jako nejlepší sport a léčebnou kúru.


„Před několika měsíci mi otekly nohy, ale všechno jsem to vychodil. Jsem rád, že můžu jít pěšky. Když se mi někde líbí, tak prostě zastavím a třeba půl dne pozoruji krajinu. Je to veliká svoboda,“ říká s pohledem upřeným do krajiny.


Nejraději prý chodí sám, i když se o jeho osud cestou zajímá hodně lidí. Přesto život na cestách není taková romantika, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nynější bezdomovec býval podnikatelem. Zabýval se také léčitelstvím. O střechu nad hlavou ho údajně obral nízký důchod.


Sám a bez peněz se potuluje po českých luzích, na nedostatek jídla si ale nestěžuje. „Zrovna teď v Koutech jsem dostal od jedné paní igelitku jídla, upekla mi chleba a dala mi deku. Občas někdo mě zastaví a zeptá se, jestli nepotřebuji pomoc. Nedávno mi nějací mladí lidé nakoupili v supermarketu.

Od dalších jsem pak dostal peníze v obálce,“ popisuje život s prázdnou peněženkou tulák s plnovousem. Lidé jsou podle něj většinou vstřícní.


A jeho sen do budoucna? Projít Evropu a poznat dálky, když naši zemi už skoro celou prošel.

PETRA PISKOVÁ