Když Rusko napadlo Ukrajinu, Walther byl zrovna v Nizozemí. „V Užhorodě žije můj kamarád, malíř Sergej Biba. Už asi patnáct let je něco jako můj umělecký bratr. Když začala válka, několikrát jsme si volali a v neděli se mě zeptal, zda bych k sobě mohl odvézt jeho ženu a syna. Tak jsem skočil do auta a jel do Česka. Domluvil jsem se s Vencou a Petrem, že tam zajedeme, a zároveň jsem zkontaktoval svého kamaráda, který má hotel v Prešově. Ten okamžitě odvezl Sergejovu manželku a syna k sobě. V té době měl už hotel plný Ukrajinců, kteří také uprchli před válkou,“ líčí nizozemský malíř.

Trojice zamířila na východ Slovenska v pondělí dvěma velkými osobními auty. Podle Venci bylo původně v plánu odvézt nejen Sergejovu rodinu, ale i několik dalších uprchlíků do Česka. V Prešově se ale skupina rozdělila. „Já na hranicích nabral rodinu ukrajinských Romů, šlo o dvě ženy a čtyři děti. Ty nikdo nechtěl odvézt. Říkali, že šli dvě stě kilometrů pěšky. Jediný jejich majetek byl to, co měli na sobě a litr vody. Bylo to fakt hodně drsný. Takže ještě na hranicích jsme pro ně posbírali nějaké ošacení, boty a jídlo a jel jsem s nimi do Brna, kde jsem je vysadil v centru pro uprchlíky. Prý mají v Česku nějaké příbuzné, proto sem chtěli,“ vypráví Václav Bartoš.

Ilustrační foto
Opilec na Jemnicku napadal ženu, putoval na záchytku

Petr Škarabela s Waltherem Smeitink-Mühlbacherem mezitím nabídli převoz dalším uprchlíkům. „Na lavičce tam seděl starší manželský pár. Říkali, že chtějí do Košic. Tak jsme je tam vzali. Pak jsme nabrali ještě jednu rodinu a potom ještě další lidi, pro které jel syn z Minsku. Ti byli z Oděsy a chtěli do Prešova. Tak jsme je tam vzali na hotel a dali jim večeři, přespali tam samozřejmě zadarmo. A ráno se setkali se synem, což bylo strašně dojemné,“ vzpomíná Petr Škarabela.

Pro Walthera Smeitink-Mühlbachera je nezapomenutelná sounáležitost, která na hranicích panovala. „U hranice byly stánky, kam lidé vozili oblečení a jídlo. Byli tam třeba i Vietnamci – a to bylo tak krásné vidět! Oni tam měli plné náklaďáky oblečení, boty, bundy, sedačky pro děti do auta a prostě to rozdávali. Zkrátka jsi tam přišel, řekl jsi ‚Vezu děti uprchlíků a potřebuju čtyři sedačky,‘ a dostal jsi je,“ neskrývá dojetí Walther.

Zároveň zde ale viděli i lidi, kteří mířili na druhou stranu, do války. „Mluvil jsem tam s nějakým Belgičanem. Byl v maskáčích a nesl si velký batoh. Takových tam bylo víc – a všechno starší chlapi kolem šedesátky. Ale říkali, že jsou teprve první vlna, která jde bojovat,“ vypráví Walther Smeitink-Mühlbacher.

Benzina na Hrotovické ulici v Třebíči je tradičně nejdražší čerpací stanice široko daleko.
Ceny paliv dál rostou: na Třebíčsku se nafta prodává i za šestačtyřicet

Ten dopravil rodinu Sergeje Biby k sobě do Příštpa. „Doufám, že časem přijde i Sergej, ale tomu je šestapadesát a pořád se na něj ještě vztahuje branná povinnost. Navíc má vojenskou specializaci odstřelovače,“ přemýšlí Holanďan a pak s vážnou tváří dodává: „Sergejova rodina je u mě, má kde bydlet, má zde známé. Ale kdo tu nikoho nezná, bude potřebovat psychologa. Na hranicích jsme třeba viděli lidi, kteří když překročili čáru, padli na zem v úplném šoku. Jiní šli jako zombie. Koukali jen před sebe a vůbec nereagovali, nedokázali ani mluvit. To všechno napravit bude chtít hodně času,“ přemýšlí.