Provozovatelé kočovného řemesla tak musí dávat své práci ještě větší dávku lásky a zaujetí než dříve. Vydělat velké peníze prý nejde.
Vyhlášenou pouť v Budišově na květnou neděli navštívila i rodačka Marie Sieberová s manželem a vnoučkem Filipem. Kdysi na ni chodila sama, později tam vodila svoje děti, dnes doprovází vnuka.
„Chodila jsem na lodičky. Na řetízkový kolotoč ne, protože se mi z toho dělalo špatně. Dnes je to modernější proti době, když jsem byla malá holka,“ vzpomínala Marie Sieberová. Lidé si kupovali podle pověry také perníková srdce, aby je nepoštípaly včely.
„Působíme na okrese už přes padesát let,“ zavzpomínala paní Elsa Flégrová. Z rozvětvené třebíčské rodiny kolotočářů je nejstarší. Je jí přes sedmdesát let. Prakticky po celý život ji provází typická dřevěná maringotka. Ve střelnici, která jezdí na kolech od letadla, je prý od svých 13 let dodnes. „Zatím mě nikdo nevystřídal. Oni ti mladí tam nechtějí být, nebaví je to. Musíte hodně komunikovat s dětmi i dospělými, nabíjet pušky a oni nemají trpělivost,“ řekla Elsa Flégrová.
„Obce se nám většinou snaží vyjít vstříc. Na těch vesnicích lidi chodí, ale je smutné, že ve městech už mladší generace přestává mít o to zájem,“ řekla paní Flégrová. Pokud prý nebudou mít kolotočáři příznivé podmínky jako jsou například poplatky za elektřinu nebo za využití místa, může to vést k zániku tradice. „Máme k tomu vztah, jinak bychom to nemohli dělat,“ uzavřela.
„Je to těžší v době krize. Také na Matějské pouti je to letos slabší s návštěvností,“ zhodnotil situaci František Hábich z Asociace provozovatelů lunaparků.