Právě tato otázka se přímo nabízí. Zejména kvůli těm osmi tisícům lidí z jeho facebookové skupiny. Naprostá většina z nich totiž Pruknera nezná, a kdyby ho potkali na ulici, minou ho bez povšimnutí. „Není důležité, kdo to vede. Důležité jsou ty fotky,“ vysvětluje Prukner. Zájem ho těší, ale skromně dodává, že osm tisíc fanoušků není nosné číslo. „Aktivních bývá tak čtyři až šest tisíc. To jsou lidé, kteří nějak reagují. Když jsou nejúspěšnější fotky, mají osm set lajků a třeba devadesát komentářů,“ dodává.

Když s ním mluvíte, sype ze sebe nejmenší detaily o tom, co se dělo na Třebíčsku za války, pamatuje si kvanta dat. „Ale určitě se nepovažuji za historika. Na to nemám ani vzdělání, ani ambice. Asi nejlepší by byl výraz badatel, i když taky ten je nadnesený. Snažím se zjišťovat informace a schraňovat zajímavé věci,“ říká Prukner.

Historie ho bavila odmala, už ve třetí třídě si četl o letadlech, tancích, pak se začal zajímat o historii města. „Ještě si trochu pamatuji, jak vypadala stará Třebíč. Taky jsem jezdil s trampy a ti vždy vzpomínali na starou Jihlavku. Ve své činnosti se věnuji regionu. A to je o detailu, není to jako u profesionálních historiků. Dá se tam zajímat o to, kdo byl Ivan a kdo Hans. A to mě baví,“ popisuje.

Ilustrační foto
Dukovany jsou bezpečné: jaderná elektrárna získala mezinárodní prověrku

Jenže kdo se někdy nějakému koníčku věnoval, ví, že zabere ohromnou spoustu času. „Musí se to kombinovat třeba s dovolenou. Žena mě už podezírá, že když někam jedeme, je tam něco v souvislosti s Třebíčí, nebo jsou tam bunkry a letadla. Ale žena je strašně hodná. Rodinné zázemí je v tomto případě potřeba,“ usmívá se badatel.

Ten navíc nedávno změnil zaměstnání, takže má více času. „Pracuji v sociálních službách, kde jsem čtyři dny v práci a čtyři dny mám volno. Takže když jdu do archivu, nemusím si brát dovolenou. Ale víte, jak to je – Když se objeví víc času, o to víc se to nahromadí. Teď jsem třeba skenoval šest tisíc snímků Třebíče po panu primáři Veselém,“ vykládá a ukazuje na množství krabic plných starých fotek.

Pruknerovým koníčkem je hledání kovových předmětů pomocí detektoru. „První minohledačku jsem měl už v sedmnácti. Byla vojenská, z Polska. Našlo to možná nosič z motorky, ale rozhodně ne mince. Teď už mám lepší. A je paradox, že to nejzajímavější, co jsem tady na Třebíčsku našel, je z období, ve kterém se neorientuji. Germánský prsten z prvního století. Ten už je v péči Muzea Vysočiny Jihlava,“ vysvětluje.

Zdeněk Svěrák a Petr Brukner na výstavě Menzelova dvorního kameramana Jaromíra Šofra v Třebíči
Cimrmani v Třebíči: Svěrák a Brukner navštívili výstavu svého kamaráda

Badatel nyní rozhodně nezahálí, Třebíčané se mají opravdu na co těšit. „Připravil jsem třebíčské kalendárium. Spíš je to takový historický bulvár – pro každý den roku nějaká událost,“ vysvětluje a přidává další nápad.

Jen musí trochu polevit covid: „Chtěl bych dělat procházky po Třebíči. Vycházím z brožurky z roku 1935, kde je osm procházek po Třebíči té doby. To bych chtěl zopakovat, i když třeba na Stařečce budu ukazovat na prázdná místa. Když jsem to dal do hlasu, málem jsem z toho zájmu zešedivěl. Kdyby tam přišlo dvě stě lidí, tak by to jednak v téhle době ani nešlo, jednak bych to neumluvil, navíc by to vypadalo jako demonstrace. Musím to nějak vymyslet a lidi rozdělit na skupiny. Už mám naplánované okruhy i pro ty, kteří špatně chodí nebo jsou na vozíčku. Těmhle procházkám bych se chtěl věnovat víc než fotkám na internetu. Na to se těším,“ usmívá se.