Ještě před několika lety se Tomáš Horký z Třebíče tanečního parketu bál. Tancovat neuměl, styděl se. Pak ale přišel náhlý obrat – a nyní nejenže provozuje taneční školu, ale dokonce obnovil taneční parket na legendární třebíčské Střelnici v Libušině údolí. Taneční kurzy i společenské večery tu chce pořádat už od června.

Evropský den melanomu v třebíčské nemocnici.
Třebíčané si nechali vyšetřit znaménka: lékaři tak odhalili nádorová onemocnění

Když byl Tomáš Horký mladší, nechodil ani na diskotéky. Tancování mu zkrátka nešlo. Pak ale žil dvanáct let v Brně. „Tam je běžné, že v parku vidíte skupinku lidí, kteří tancují v altánku. Vy se můžete přidat, byť nikoho neznáte. Jednou jsem se na ty lidi díval a vůbec jsem nechápal, jak můžou tak pěkně tancovat. A pak ke mně přišla nějaká hezká holka a ptala se, jestli si půjdu zatancovat. Já odpověděl, že to neumím. Ona na to, že je to škoda. A odešla,“ vzpomíná na okamžik, který jej inspiroval.

Přihlásil se do kurzu a celou zimu se poctivě učil west coast swing. A zvládl ho natolik dobře, že ho nyní vyučuje. Vrátil se do Třebíče, kde založil taneční školu. Nebo spíše tančírnu, protože přijít si tam může zatancovat každý. „Kdo to neumí, toho za dva dny naučím základy. Navíc ke mně můžou lidi přijít i bez tanečního partnera. Já jim ho seženu. Stejně bude nakonec tancovat každý s každým, protože páry budou rotovat. Prostě chci, aby lidé měli důvod se potkávat. A tanec je k tomu skvělá příležitost,“ vysvětluje Horký.

Třebíčská Střelnice v Libušině údolí

Vznikla v roce 1851. Původně sloužila opravdu jako střelnice.

Od 70. let 19. století se její zázemí užívalo i pro společenské příležitosti. Ty časem zcela převládly, z budovy a jejího okolí se stala vyhledávaná odpočinková lokalita. Vznikla zde budova se sálem, byly tu malé lázně, později i kolotoč. Lidé sem chodili tančit, hrávala zde živá hudba.

Třebíčané ve věku kolem 70 let a výše sem ještě chodili do tanečních či na zábavy.

Vyhořela 11. února 1969. Zůstal po ní jen kamenný parket.

Jako tančírnu si dosud pronajímal sál v Komunitním centru Moravia. Přál si ale mít podobný venkovní parket, na jaký býval zvyklý v Brně. Pak ho napadlo obnovit ten, který zůstal v Libušině údolí po vyhořelé Střelnici.

„Byl ve špatném stavu, ale byl tam. Loni v létě jsem napsal starostovi, jestli by nebylo možné ho trochu uklidit. On mi vůbec neodepsal, tak jsem si po čtrnácti dnech řekl, že se do toho pustím sám,“ popisuje začátky nové éry Střelnice.

Jaké pak bylo jeho překvapení, když na místě zjistil, že je vše už uklizené. Nic tedy nebránilo tomu, aby si tam zkušebně zatancovali. „Bylo to na těch původních dlaždicích, což byl velký punk. Bylo to křivé, popraskané, hrozilo vyvrknutí kotníku. Ale lidi to strašně bavilo,“ s úsměvem říká.

K tomu přidává historku, která ho motivovala k dalším krokům. „Když jsme tady takhle tancovali, kolem chodili lidi a dívali se, co se tu děje. A najednou se tady zastavila nějaká starší paní a hrozně moc vzpomínala na to, jak sem chodila do tanečních. To bylo pěkné,“ vypravuje Horký s tím, že následně oslovil město, zda by parket nešel spravit.

„Díky tomu, že zde parket historicky byl, dalo se to pojmout jako oprava. Jinak by to asi nešlo. Muselo by to procházet schvalovacím řízením a stavebním povolením. A tak zde vznikla tahle betonová lakovaná plocha,“ ukazuje kolem sebe.

Pravda, zázemí tu není vůbec žádné, to však v dnešní době nevadí. „Mám reproduktory napájené akumulátorem. Hudební soustava tedy bude fungovat. Světlo mám také na baterie. Co se týče toalet, domluvil jsem se se Sokolem, jehož stadion je dvě minuty odsud,“ vyysvětluje Horký.

To však podle jeho slov zdaleka není vše. „Budou tady taky lavičky. Navíc by se mi líbilo, kdyby se parket používal i jako pódium. Je vyvýšený, a tak by mohl sloužit i jako plácek pro divadlo nebo třeba pro dětská vystoupení. A kdyby se ho podařilo zastřešit nějakou pergolou, bylo by to úplně skvělé,“ líčí učitel tance, který se coby mladík tancovat ostýchal.