„Psaní tohoto deníku mi pomáhalo uklidnit pocuchané nervy. Byla jsem sice mladá, ale musela jsem opustit domov, maminku i umírající sestru," řekla česky autorka o své knize.

Spojitost knihy s třebíčským zámkem není pouze ve faktu, že zámek přes tři sta let Valdštejnům patřil a že se část knihy v tomto místě odehrává; přestože Anna Marie Waldstein patřila do takzvané borovinské větve, která žila v tamní vile zakoupené od rodiny Budischowských.

Právě deníkové zápisky hraběnky se staly jednou z předloh pro vytvoření současné zámecké expozice Muzea Vysočiny v Třebíči. „To, že si může český čtenář přečíst osudy konkrétního člověka z této doby, je malým krůčkem k překonávání příkopů vykopaných ve dvacátém století," sdělil editor knihy a autor scénáře nových expozic třebíčského muzea Michal Stehlík.

Kniha má podtitul Vzpomínky Starorakušanky na léta 1938 - 1968. A její velká část se soustředí na život v Třebíči, který nebyl pro Valdštejny od začátku války až po konečný odchod z milované Třebíče v roce 1947 jednoduchý.

„Přesto Třebíč je a zůstane mou skutečnou domovinou. Stesk po domově ustoupil. Zůstala nostalgická vzpomínka na krásnou zemi našeho dětství," píše na konci předmluvy autorka knihy.

Patrně nejcennější částí knihy jsou deníkové záznamy autorky, v kterých líčí dny bezprostředně po konci války. Od radosti z pádu nacistického Německa až po nucený útěk do Rakouska.

„V osm hodin večer už byla situace značně nepříjemná, kulky létaly kolem nás a já jsem sdělila ostatním, že se musíme schovat do sklepa pod zahradním domkem. Najednou se ozvalo hlasité pískání celý horizont hořel Rusové zřejmě zasáhli německý muniční sklad a vyhodili jej do vzduchu," popsala zážitky z 8. května 1945 tehdy sedmnáctiletá Anna Marie zvaná Mirli.

Konec války pro její rodinu rozhodně neznamenal šťastné dny. Jejich vilu v Borovině neustále navštěvovali nejrůznější kontroloři, kterým vždy zůstalo něco v kapsách. Ani obyčejná cesta městem nebyla procházkou růžovým sadem. „Národní výbor mi sdělil, že s okamžitou platností musím začít nosit žlutou pásku na ruce s označením R (Rakušan). Ti, kteří nosili označení R, mohli používat chodníky, což Němci s označením N nemohli. Lidé na mě pokřikovali a nadávali mi, že se žlutou páskou smím chodit jen po silnici," zapsala si do deníku.

Vyprávění vrcholí odjezdem v zelinářském autě, kde ukrytá mezi přepravkami zamířila do Znojma a odtud v dobytčím vagonu do Rakouska. V knize nechybí ani popis míst spojených s Valdštejny v Třebíči či texty o jednotlivých členech rodiny.