Ve válkou zmítaném Charkově vydrželi necelý měsíc. Pak se rozhodli odejít do Česka. Dostali se do Třebíče, kde Mykyta Zadesenec nastoupil do osmé třídy zdejší základní školy Tomáše Garrigua Masaryka. Tehdy vůbec neznal češtinu. Jazyk si ale osvojil natolik rychle, že nyní skončil třetí na olympiádě z českého jazyka. „Soutěžili jsme v rámci školy. Bylo nás tam asi čtyřicet,“ vysvětluje Mykyta s měkkým přízvukem.

Na jazyky má prý talent. „A baví mě i poznávat jiné kultury. Chtěl jsem být lingvista,“ dodává Mykyta s tím, že nyní kromě ukrajinštiny a češtiny ovládá i angličtinu a ruštinu. „Ve škole se učím německy. Možná se naučím španělštině, protože mám ve Španělsku kamarády. A jejich jazyk mě baví. Zní moc hezky,“ usmívá se.

V lisu lze vyrábět i olejíčky vhodné třeba na pleť.
VIDEO: Rumunky z Třebíče a Tetčic pro radost vyrábějí kosmetiku, podívejte se

Ovládnout češtinu pro něj prý nebylo až tak složité. „Například pro Angličany či Němce je čeština hodně těžká. Ale ukrajinština, ruština a čeština jsou slovanské jazyky. Jsou si podobné, i když každý má nějaké zvláštnosti. Ale třeba výslovnost je u vás skoro stejná jako u nás,“ objasňuje.

Jediné, s čím chlapec občas zápolí, je psaní měkkého a tvrdého „i“. „V češtině jsou na to pravidla, ta jsem se musel naučit. Ale u nás je ve výslovnosti mezi ‚i‘ a ‚y‘ velký rozdíl. Na poslech lze poznat, zda se jedná o tvrdou nebo měkkou výslovnost. Na to my žádná pravidla nepotřebujeme.“

S jazyky by rád pokračoval i na střední škole. Už si zjišťoval možnosti, kam by mohl za rok namířit na střední školu. „Našel jsem si jazykové gymnázium v Brně. Ale Brno je drahé. Pokud by to tedy nevyšlo, rád bych šel na gymnázium v Třebíči. Vidím to jako nejlepší možnost,“ zamýšlí se.

Bombardování Charkova

Jeho rodný Charkov leží jen třicet kilometrů od Ruska, ale Rusům se ho nikdy dobýt nepodařilo. „Když ale vypukla válka, každou noc jsme zažívali bombardování. Nemohli jsme spát. Buď jsme bývali ve sklepě, nebo v koupelně. To byla nejizolovanější místnost,“ vzpomíná.

Šimon Benda natočil dokument o svém bratrovi, který běžel z Třebíče na Sněžku.
Kvůli nemocným dětem běžel z Třebíče na Sněžku. Teď o tom vznikl dokument

Bylo rozumější odejít. Jeho tatínek však musel zůstat na Ukrajině. „Ten odejít nesmí. Utekl jsem jen s maminkou. Jsme tu sami, sourozence nemám. Jen bratrance. Tomu je jednadvacet, a tak už také musel zůstat na Ukrajině,“ dodává Mykyta Zadesenec.

Na výbuchy si zvykli

Někteří jeho kamarádi z Charkova odešli také. Třeba i do Anglie nebo Dánska. „Z mé třídy v Charkově zůstalo asi dvacet lidí. Jsme v kontaktu, a tak vím, že si už na neustálé výbuchy zvykli. Vždy se někde schovají a už se tak nelekají. Berou to jako samozřejmost,“ popisuje něco, co my si asi těžko dovedeme představit. Zároveň dodává, že rodiče jeho spolužáků nyní řeší hlavně vysoké ceny, méně potravin a vyšší nezaměstnanost.

Mykyta Zadesenec
Žák osmé třídy ZŠ TGM v Třebíči.
Pochází z Charkova.
Do Česka odešel s matkou ve druhé polovině března loňského roku. Česky vůbec neuměli.
Začátkem roku skončil třetí na olympiádě z češtiny. Jeho soupeři přitom byli rodilí Češi.

V Česku by chtěl už zůstat, ale na Ukrajinu by se rád někdy v budoucnu podíval za kamarády. „Se svým nejlepším kamarádem bych zašel na ryby. Kolem Charkova jsou jezera a menší řeky. Na chytání ryb nemusíme mít na Ukrajině žádné dokumenty. Tady ale člověk musí mít zkoušky a lístek. Ptal jsem se, jak ho získat a prý mám chodit do nějakého kroužku,“ uvádí jednu věc, která ho v Česku překvapila.

Válka trvá už rok. A jak mladý Ukrajinec dodává, tehdy v únoru tušil, že začne. „Prostě to bylo patrné. Rusko k našim hranicím už někdy v listopadu přemístilo vojáky. Nevěděl jsem, kdy válka vypukne, ale věděl jsem, že bude. A když jsem se 24. února vzbudil, bylo to tady,“ krčí rameny nad okamžiky, které mu zcela změnily život.