Zprávu o vzniku Československa v době, kdy neexistoval rozhlas, přivezli starosta města Karel Přerovský a knihkupec Otakar Kubeš, když se vrátili večerním vlakem z jednání na místodržitelství v Brně. Žhavá novinka se onoho pondělí šířila po Třebíči rychlostí blesku. „Ještě ten večer se konala v Národním domě veřejná schůze,“ napsal Joura. Nadšení bylo veliké, hrálo se a slavilo až do rána. Druhý den se všude objevovaly národní prapory. Konalo se veřejné shromáždění. Obchodníci a řemeslníci zamazávali německé nápisy na vývěsních štítech. A dělníci toho v práci moc neudělali.

Na shromáždění lidu na náměstí přišli i dezertéři a nabídli své služby. „Jejich prvním počinem bylo, že jeli do Okříšek, kde německý přednosta stanice vykrmoval vepře pro pány z ministerstva železnic ve Vídni,“ píše Joura. Vepře hned zabili a v Třebíči měli následující neděli po dlouhé době pečínku s knedlíkem a se zelím, které tou dobou bývalo každoročně složené ve velkých hromadách před radnicí, aby měli občané alespoň nějaké vitamíny.

Dějiny nabraly jiný směr a novým idolem i zásadní autoritou se stal Tomáš Garrigue Masaryk.

Jak vůbec město Třebíč v té době a letech poté vypadalo? Jaké byly továrny? Odkud se brala elektřina? Kam se za první republiky chodilo bruslit, plavat, do vinárny a která cukrárna byla ta top?

Třebíč především byla v roce 1918 podstatně menší a žilo v ní méně lidí, než dnes.

„V Třebíči a přilehlých obcích jako Podklášteří či Týn bylo při sčítání lidu v roce 1921 okolo 15 tisíc obyvatel. Tehdy Podkláštěří k městu nepatřilo, po různých tahanicích bylo přičleněno až v polovině 20. století, Týn dokonce až v 60. letech,“ vysvětlila třebíčská archivářka Jitka Padrnosová.

Největšími byznysmany byli bratři Budischowští, kteří měli továrnu na boty a výrobky z kůží v Borovině. „Hasskovi a Subakovi měli velké koželužny, byla tu ZONka, městský pivovar a velké množství dílniček, řemeslníků, taky výrobny strojního charakteru. Městská elektrárna dodávala proud z lokality Poušov – Polanka,“ vyjmenovala archivářka Padrnosová.

Kreativní Jan Vaněk, pozdější důležitá postava českého nábytkářského designu, jenž pocházel z rodiny třebíčského stolaře, krátce po vzniku republiky založil úspěšné UP závody. Mimochodem - jako architekta výrobní budovy, která stojí od roku 1922 na rohu ulic Dobrovského a Šafaříkova, si vybral meziválečnou hvězdu Josefa Gočára. Ten mu vyprojektoval rondokubistický objekt, na kterém si vyzkoušel postupy, jež vzápětí využil pro budovu Legiobanky v Praze, dnes je to Palác Archa.

Vraťme se do Třebíče. Dalo by se říct, že v každém druhém domě v centru bývala nějaká nálevna Do dnešních dnů fungují například hospody U Grica (Na radnici) na Žerotínově náměstí, dále U Vajgnerů v ulici Bedřicha Václavka, kde se výborně vařilo. Zajímavý název dali štamgasti hospodě, co bývala v místech dnešního infocentra u Zadní synagogy: říkalo se jí V prdeli. Vyhlášená bývala Lorenzova vinárna a její nóbl noční podnik Trocadero. Vinárna už nestojí, zbourali ji, když se stavělo autobusové nádraží.

Nejmodernější cukrárnou ve městě bývala za 1. republiky Zimmermannova, vyhlášená svými oplatkami a zázvorkami. Fungovala na horní straně Karlova náměstí.

Roku 1918 taky začaly plány na stavbu kina Moravia, vyrostlo o rok později. A nebylo jediné ve městě. O něco později se začalo promítat i v kině Sušil v ulici Smila Osovského tam, kde dnes stojí bývalá Delvita. Pak se kino jmenovalo Oko, ale místní mu říkali Blechárna, protože se z kinosálu dala domů přinést blecha.

Oblíbeným místem letního koupání, zimního bruslení a zábavy obecně byla Polanka. Řeka Jihlava zde bývala klidná a relativně čistá a zůstalo to tak dodnes. Později, na 1. května 1930, tam začal provozovat letní restauraci Adolf Uhlíř. Fungovalo tam kluziště i hřiště, hrál se fotbal i hokej, cvičili tam sokolové. Jak zmiňuje badatel Joura, na Polance se odehrávaly veškeré třebíčské slavnosti včetně dožínek, majálesů, karnevalů i benátských nocí. Taneční mistr Jiří Krištof tam roku 1935 zřídil betonový parket pod mohutnou smuteční vrbou. To už byly v provozu dřevěné kabiny od dalšího slavného architekta Bohuslava Fuchse, které ozdobily a doplnily říční lázně.

Fuchs zanechal ve městě ještě jednu významnou stopu – je autorem bývalé městské spořitelny na rohu Karlova náměstí. V ceněné funkcionalistické stavbě je v současnosti správa sociálního zabezpečení.

Konec 1. světové války s sebou přinášel útrapy. Hlad obvykle plodí kriminalitu. Až po několika letech od vzniku Československa se provalila aféra, která neměla ve zbytku republiky obdobu a datovala se zrovna do přelomu let 1918 a 1919. Policejní vyšetřování ukázalo, že zdejší chudina z Kohnova mlýna v ulici Na Potoce zabila dva Čechy a okradla je. A že ve stejné době vinou stejných pachatelů zmizelo zřejmě až osm polských Židů a vše nasvědčovalo kanibalismu vrahů. Maso bylo v té době vzácné zboží, dalo se dobře zpeněžit. Případu se obšírně věnovaly hlavní deníky v zemi.

A jak vypadala Třebíč v době vzniku republiky na mapě? Samozřejmě neměla sídliště. V místě, kde je dnes Pasáž, stávala sokolovna. „V kopci nad Pasáží nebyl parčík, ten vznikl až v roce 1924. Neexistoval ani pravoslavný kostel na dnešním Gorazdově náměstí - ten se stavěl až v roce 1941,“ připomenul bývalý městský architekt Lubor Herzán.

Fungoval starý hřbitov s kostelem, sem tam okolo stála nějaká vilka, například vila Jana a tím to končilo. „Neexistovala ulice Ruská ani nic kolem, myslím čtvrť Horka – Domky, jen pole. Na Strážné hoře byl samozřejmě kostelíček a na slavické cestě bývala kaplička v místech dnešního Václavského náměstí, kterou pak z nepochopitelných důvodů za socialismu zbourali,“ doplnil Herzán.

Za Hrádkem bylo údolí a za ním pole. Týn byl taky oddělený poli. Při pohledu na Borovinu před sto lety byla v místech dnešní ulice Spojenců, kde jsou paneláky, stará dělnická kolonka s domky dělníků, kteří pracovali u Budischowských. Další stejné domky jsou dodnes k vidění v ulici s příhodným názvem Koželužská. Samozřejmě tam nebyly baťovské domky, ty vyrostly až kolem roku 1935 poté, co firma Baťa převzala výrobu bot od Budischowských. V 50. letech se začaly stavět bytové domy u kapličky na dnešním Dělnickém náměstí. A panelové sídliště až v 70. a 80. letech, souviselo to s výstavbou dukovanské elektrárny. Ve stejné době přibývaly paneláky na Hájku. Rozrůstala se taky čtvrť Horka – Domky, k ulicím rodinných domů přibyly domy bytové a ve stejnou dobu a ze stejných důvodů, jako v Borovině a na Hájku, se začaly na okraji stavět paneláky. V polovině 80. let mělo město okolo 40 tisíc obyvatel. Nejvíc v historii. Zároveň se změnila tvář centra, kde kvůli silničnímu průtahu a autobusovému nádraží zmizely malebné uličky na Stařečce i městský pivovar.

Město, to jsou především lidé. Několik osobností z doby po 1. světové válce stojí za zmínku. Když přijížděl roku 1920 na třebíčské nádraží vlak s vracejícími se legionáři, lidé provolávali slávu svému rodákovi a respektovanému hrdinovi, účastníkovi bitvy u Zborova Janu Syrovému, který se stal velitelem Československých legií v Rusku. Syrový pocházel z domku na Kanciborku, dům dodnes stojí. Ten stejný Jan Syrový, ač nechtěl, byl 22. září 1938 donucen na dva měsíce přijmout místo předsedy vlády. V té době se obsazovalo po Mnichovské dohodě pohraničí. A ten stejný Jan Syrový už coby ministr obrany vydal na jaře 1939 příkaz, aby nebyl okupantům kladen odpor při obsazování zbytku země. Plnil rozkaz prezidenta Emila Háchy. Adolfu Hitlerovi pak podal ruku, když vstoupil na Pražský hrad. To vše mu bylo později vyčítáno. Nikdy už své jméno nedokázal očistit. Po válce byl ve vězení až do roku 1960. Vždy to bral jako nespravedlnost.

Po vzniku 1. republiky udělal politickou kariéru Třebíčan, intelektuál Bohumír Šmeral. V roce 1920 se v sovětském Rusku setkal s Leninem, o rok později se na ustavujícím sjezdu KSČ stal jejím vůdčím představitelem. Postupně ovšem jeho vliv ve straně upadal. Zemřel v roce 1941 v Moskvě.

Politické souboje spolu za 1. republiky sváděli v městské radě dlouholetý starosta Josef Vaněk a švec, komunista a buřič Antonín Kalina. Vaněk se zapsal do dějin města jako vynikající politik, za něhož Třebíč vzkvétala. Za 2. světové války se oba řízením osudu sešli v koncentračním táboře Buchenwald. Spřátelili se. Kalina Vaňkovi pomáhal, když byl nemocný. Nakonec starosta v koncentráku zemřel, Kalina přežil. Až desítky let po válce se ukázalo, že Antonín Kalina byl v Buchenwaldu zachráncem víc jak tisícovky převážně židovských dětí.