Byt téměř v centru je totiž městský, podle radních o výměře asi čtyřiceti metrů čtverečních. V současné době je volný. „Čtyři byty uvnitř budovy patří městu, zbytek je v soukromém vlastnictví. Jsme členy společenství vlastníků s menšinovým podílem, takže takového spoluvlastnictví se do budoucna budeme chtít zbavit,“ doplnil Pacala místostarosta Pavel Janata s tím, že o prodeji ještě musí rozhodnout zastupitelstvo na svém zářijovém zasedání.
play_fill
Dům je dodnes velmi členitý, do pater vedou dvoje schodiště, uprostřed stavby je velký světlík, sklepy mají stále klenutí jako v dobách, kdy budova byla ještě mlýnem. Za první světové války, kdy mlýn už nesloužil svému původnímu účelu, ale zároveň ještě nebyl přeměněn na bytový dům, žila v budově městská spodina. Mezi nimi i manželé Dvořáčkovi, kteří tam se svými kumpány zavraždili bratry Matouše a Bartoloměje Polické. O nich pak vrazi rozhlásili, že se krátce po válce vystěhovali z Československa. Dvořáček se však počátkem roku 1925 podřekl v hospodě a při následném pátrání byly na dvoře, jenž je dodnes součástí vnějších prostor domu, nalezeny dvě zakopané mrtvoly. Jejich pohřbu se tehdy zúčastnily stovky Třebíčanů. Těla však byla pohřbena bez hlav – lebky byly odděleny a při soudním přelíčení, které proběhlo na podzim onoho roku, je měl soudce před sebou. Prázdné oční důlky obětí tak hleděly na Dvořáčka a spol.
Zároveň se mluvilo o tom, že v Dvořáčkovi ve sklepeních mlýna zavraždili až šest haličských židů, kteří do Třebíče za války utekli před útočícími Rusy z východní části monarchie. Ostatky těchto lidí se ale nikdy nenašly – Dvořáček a spol. je totiž údajně rozčtvrtili a kosti vysypali pod městem do řeky. Objevily se i zprávy, že jejich maso vrazi v dobách největšího válečného nedostatku prodávali coby koňské. Vraždy židů se ale příliš nevyšetřovaly – nově založené Československo totiž nechtělo riskovat mezinárodní skandál. O vraždách v Kohnově mlýně pojednává například román Bezejmenní.
