Ta mateřská škola je úplně stejná jako všechny ostatní. Ale v jednom se zcela liší. Děti zde mají zázemí v maringotkách. Ty však využívají jen velmi malou část dne. Většinu času totiž tráví pod širým nebem. Právě pobyt na čerstvém vzduchu je hlavní myšlenka lesních školek. Na Vysočině je zatím jen jedna. Nachází se v rozlehlé zahradě na okraji Třebíče.

Do této lesní mateřinky dochází i syn Kateřiny Kejdové. „Když může být venku, je velice spokojený. Nevadí mu jakéhokoli počasí. Předtím chodil do běžné školky, ale děti v těchto školkách podle mě netráví venku moc času. Bývají tam třeba jen na hodinku, i když je úplně ideální počasí,“ vysvětlila Kejdová, proč se rozhodla zkusit tuto novinku. A přidala ještě jeden poznatek. „Tím, že jsou děti v lesní školce stále venku, příliš se mezi nimi nešíří nemoci,“ doplnila.

Třebíčskou lesní školku vede Adéla Svobodová, která vystudovala speciální pedagogiku v Brně. Pak si našla práci v jedné tamní lesní školce. V Brně jich je několik. „Narazila jsem tam na skvělý kolektiv a zkušené lidi, kteří tam pracovali už dlouho. Když jsem se pak stěhovala do Třebíče, byla jsem nešťastná, že budu muset lesní školku opustit. Proto jsem ráda, že zde vznikla,“ popsala Svobodová, jak se k této práci dostala.

Františka Pokorná a Božena Strašáková žijí v náměšťském domově pro seniory. Život je těší, hledí na něj s úsměvem.
Náměšť nad Oslavou má dlouhověké lidi. Někteří tvrdí, že i díky vepřovému kolenu

Podle ní se na Vysočině o lesních školkách zatím ví jen málo. Zkreslené jsou třeba představy o tom, co zde děti vlastně dělají. „Je to ale stejné jako u běžných školek. Také se musíme držet rámcového vzdělávacího programu a mít svůj školní vzdělávací program, který prošel kontrolou inspekce. Dále musíme dodržovat i další věci, povinné pro jakoukoli jinou školku, kde je oficiální předškolní vzdělávání,“ vypočítala Svobodová s tím, že je rozdíl mezi lesní školkou a lesním klubem. Tyto kluby jsou na Vysočině tři. „V nich se nemohou vzdělávat předškoláci a kluby se nemusí držet všech předpisů,“ uvedla vedoucí.

Jediný větší rozdíl oproti běžným mateřinkám tkví v tom, že děti tráví naprostou většinu času venku. „A to za jakéhokoli počasí, i v mrazu. Sejdeme se ráno, pak se děti stejně jako v běžné školce učí podle zásad školního vzdělávacího programu. Poté chodíme na výpravy. Vezmeme batůžky a nejčastěji zamíříme do Libušina údolí nebo na Kostelíček. Venku jsme do oběda. Děti pak spí v maringotkách, odpoledne ale zase tráví venku,“ uvedla Svobodová.

Na toaletu děti chodí na kompostovatelné záchody. Voda totiž na pozemku není, a tak ji musí dovážet. Stejně tak i stravu. „Není to problém, kontrolou hygieny jsme prošli. Pro obědy a svačinky chodíme s kárkou do speciální mateřské školy, která je pět minut od nás. Odsud dovážíme také pitnou i užitkovou vodu,“ dodala Svobodová.

Dopravní nehoda. Ilustrační foto.
Opilá seniorka nabourala na rovném úseku v Třebíči čtyři zaparkovaná auta

O lesní školce má zatím jen mlhavé povědomí Jana Kleinová. „Slyšela jsem o nich, ale vždy jsem si myslela, že tam děti nemají žádné vzdělání. Že jsou prostě jen venku a hrají si. Netušila jsem, že co se týče výuky, je to školka jako každá jiná,“ zauvažovala Kleinová.

Zájem o první lesní mateřinku na Vysočině podle Svobodové mezi rodiči je. „Začali jsme loni. Docházelo k nám třináct dětí. Kapacita je přitom patnáct dětí. Nyní odešli tři předškoláci, ale i tak nám zbývají poslední volná místa,“ sdělila Svobodová.

Zároveň ale souhlasí s tím, že povědomí lidí o lesních mateřských školách je mezi lidmi malé. Někdy se to projevuje i docela úsměvně. „Před Vánocemi jsem měla několik telefonátů, kdy mi lidé volali, jestli bych jim mohla prodat vánoční stromek. Zaměnili školku, kde se pěstují stromy, a školku, kde se učí děti,“ přidala vtipnou historku Svobodová.