„Nedá se nic dělat, prohráli jsme si to sami," tvrdí talent, který se na Vysočinu vrátil na rozehrání poté, co během přípravy ve Zlíně onemocněl myokarditidou a více než tři měsíce se z ní léčil.

Co bylo hlavní příčinou porážky?

Myslím si, že nás Most hokejově nepřehrál. Spíš to byla naše chyba, že dali dva góly. Pak už začali betonovat a my jsme nebyli schopni dát gól.

Na branku Mostu jste vyslali jedenašedesát střel, přesto jste se trefili pouze jednou. To je docela žalostná produktivita…

Ona není střela jako střela. Může být střela mezi kruhy, kdy člověk jede sám na gólmana. Nebo taky střela přes dva hráče, kdy gólman vidí, a z dálky mu to hodíte do lapačky. My jsme sice stříleli, bylo tam i pár gólových střel, ale šedesát střel je trochu zavádějící číslo.

Byly nějaké další příčiny porážky, kromě produktivity, která nejvíce bije do očí?

Ta produktivita byla hlavní. Když už jsme viděli, že nám to tam nepadá, tak jsme se měli víc tlačit do brány. Nehrát to do prázdné, ale zkusit to silou, dotlačit to tam i s gólmanem. To jsme neudělali.

Most se díky výhře odlepil ode dna, určitě prokázal svoji kvalitu…

První liga je více méně vyrovnaná. Když nepočítám Boleslav, nebo Olomouc, která je možná trošičku jinde, tak je to vyrovnané. Most ukázal, že hokej hrát umí. Kdyby ho hrát neuměl, tak nehraje v první lize.

Už jste odehrál zápas doma i venku, čím to, že se letos Třebíči daří více na ledě soupeřů?

Když sem přijede soupeř, jako třeba Most, tak ví, že musíme hrát hokej, tvořit hru a dávat góly. Oni čekají na brejky, až uděláme chybu a věří, že jim tam něco padne. Přesně tato taktika jim vyšla. Když jedeme ven, tak víme, že soupeře hokejově přehrajeme, protože jsme lepší. Oni se doma taky snaží hrát hokej, a proto vyhráváme. Například Benátky jsme přehráli, a když jsme vedli 3:0, tak jsme ten zápas suprově dohráli. To se o zápase s Mostem říct nedá.

Musel jste si na návrat do Třebíče zvykat dlouho?

Hlavně jsem si musel zvykat na zápasové tempo, protože ty zápasy, co jsem odehrál, byly vůbec moje první letos. Měl jsem dlouhou marodku, skoro tři měsíce jsem nic nedělal a potom jsem měsíc trénoval. Pak jsem šel do zápasu a v Benátkách jsem se cítil fakt hrozně. Cítil jsem, že nemám fyzičku, bolí mě nohy, jsem slabý, navíc si moc nevěřím. Byl to první zápas bez přípraváku, bez ničeho, takový skok do studené vody. Proti Mostu už to bylo lepší, víc jsem si věřil na puku a ani soupeř nebyl o tolik kvalitnější než Benátky. Nebyl na hráče s pukem vytvářen takový tlak, tak jsem si toho s pukem mohl víc dovolit.

Tak teď už se to bude jenom zlepšovat?

Doufám. (směje se)

Předpokládám, že adaptace v kabině byla jednodušší než ta na ledě?

Jsou tu jenom tři, čtyři noví hráči, které jsem znal třeba jenom z juniorky, když jsem proti nim hrál na Kometě. Jinak devadesát procent kluků je stejných, takže mi ani nepřišlo, že jdu do cizího týmu nebo někam pryč. Všechno bylo v pořádku.

Než přišlo vážné onemocnění, tak jste měl dobře našlápnuto do zlínského kádru. Jste hodně zklamaný, že to nakonec nevyšlo?

Už jsem si říkal, že si v letní přípravě pořádně máknu, dám si do těla, abych prorazil a více se zapracoval do týmu. Na jednu stranu mě to fyzicky přibrzdilo, ale na druhou stranu mě to psychicky posílilo. Teď se na to koukám trošku jinak, když se třeba nedaří. V tom období, co jsem měl, tak jsem si říkal, že bych dal úplně všechno za to, aby se mi na ledě mohlo nedařit. Koukám se na to tak, že když se nedaří, nebo se prohraje, tak mě to sice mrzí, ale není to žádná tragédie a jsou mnohem horší věci. Zdraví je na prvním místě a to jsem si předtím neuvědomoval. Pak přijde taková nemoc a člověk už o tom přemýšlí trochu víc.