S ním také pocestuji na západ Keni až do vesnice Essumba, kde strávím příští dva měsíce. Už vím, že tam vyrazím v pondělí, že budu bydlet u Jacoba a že budu učit děti, kterých v jedné třídě může být až sto. Ale hezky od začátku.

Po osmihodinovém letu z Amsterodamu jsme pod sebou konečně spatřili zelená pole střídající se s červenou půdu. „Tak tohle je Afrika. Bude se ti tu líbit,“ říká mi zambijský misionář, který sedí vedle mě.

Kdo se necpe, nikam nedojede

Po příletu stačilo vyplnit pár formulářů, vystát frontu, zaplatit 50 dolarů a keňské vízum bylo moje. Na letišti mě opravdu čekal člověk držící cedulku s mým jménem a odvezl mě do rezidence KVDA, organizace, která projekt zařizuje. Trochu ho zmátlo, když jsem se snažil nasednout na místo řidiče. Vysvětlil mi, že v Keni se jezdí vlevo. Ajo, bývalá britská kolonie. Vzdálenost to nebyla veliká, ale cesta trvala dvě hodiny díky rušnému nairobskému provozu a častým zácpám. Kdo se necpe, nikam nedojede.

V KVDA právě probíhalo týdenní školení o tom, jak dobře začít podnikat a jak si v životě poradit. Bylo tu tak rušno, že jsem mohl potkat lidi z různých koutů Keni, všichni byli strašně milí. Často jsem slýchával: „How are you? Everything OK?“ nebo oblíbené „Be free.“

Moje první keňské jídlo bylo zároveň to nejtradičnější – ugali. Je to hmota z pšeničné a kukuřičné mouky, ze které si každý po uvaření ukrojí kolik chce. Vidličku, kterou mi jako cizinci nabízeli, jsem odmítl, ugali se totiž jí rukama. Z kousku ugali si člověk udělá malou placku, nabere trochu zeleniny, masa nebo třeba brambor a sní.

Také se tu objevily dvě Němky, které strávily tři týdny na workcampu v Essumbě, mojí vesničce. Dostal jsem tak konečně nějaké konkrétnější informace o tom, jak můj pobyt asi bude vypadat: „Budeš bydlet u Jacoba, je to sympaťák. Také jsme trochu učili. Prostě nám dali učebnici a poslali nás před dav dětí. Příprava žádná. Učitelé občas děti ve škole bijí, když dělají chyby, ale to nemusíš.“

Později dostávám více informací od Emily, která se o nás starala, a od Jetrona. Prý mám dávat dětem za úkol maximálně tak dva příklady, i tak to bude až 200 příkladů na opravení.

Nairobi

Dan, pracovík KVDA, mě v sobotu vzal do centra Nairobi. Chytli jsme si matatu, místní nejčastější dopravní prostředek, něco mezi minibusem a dodávkou. Řidič šetřil každou vteřinu a na dvouproudé silnici si uprostřed vytvářel třetí pruh, kterým občas projížděl. Míjeli jsme auta zleva i zprava o pár centimetrů.

V centru bylo rušno, všude spousta aut a lidí, ale měli jsme štěsí, že je sobota. Ve všední dny se člověk prý těžko prodírá i na chodníku. Nejhezčí budovy byly buď ty vládní nebo drahé hotely. Na jednu z budov zaútočil Usama bin Ladin ještě před jedenáctým zářím.

S Danem jsme pak navštívili jeho starou kamarádku, která nyní studuje na polytechnické univerzitě. Kolej tam dostane jen 150 studentů z patnácti tisíc, takže bydlí v malé plechové komůrce, ne větší než 3x3 metry, kam se vejde postel, stůl, tři židle a pár poliček. Nájemné platí 5000 keňských šilinků, což je asi 1000 Kč. Prý je to drahá čtvrť, hned jak by se odstěhovala, na její místo by bylo deset dalších zájemců.

Teď je neděle večer, čeká mě poslední večeře v KVDA, balení a zítra v pět hodin ráno odjezd s dalšími dobrovolníky směr západ. Na internet se prý o víkendu dostanu o víkendu bez problémů, takže další příspěvky příjdou. Do té doby hakuna matata a hlavně „Be free.“

FILIP ROSENKRANC

Seriál o Keni

Filip Rosenkranc je vysokoškolský student z Třebíče, který se rozhodl, že se vypraví do Keni. Tam bude dva měsíce pracovat ve škole v odlehlé vesničce Essumba, kde nemají elektřinu.
Deník vám budem přinášet seriál o jeho cestě.