Ona sama je původem z třebíčského Jejkova. U babičky a dědečka však trávila prakticky každou volnou chvíli. „Babička Anežka Minářová byla ročník 1891. Nejdřív bydlela v židovské čtvrti, vedle židovské školy. K židům chodila uklízet. Představitelé židovské obce viděli, že je šikovná, a tak si ji vybrali, aby dělala správcovou na hřbitově. Proto od obce dostala tento domek. Její manžel, můj děda, byl švec. A v domku měl proto i verpánek. Společně se pak starali o hřbitov, děda i kopal hroby,“ říká Mikysková.
Její babička se o hřbitov starala doslova do poslední chvíle. „Zemřela právě u téhle lavičky, kde teď sedíme. Bylo jí jednaosmdesát a pořád pracovala. Na hřbitově byla posečená tráva, otáčela ji tehdy na seno a najednou se svalila. Pamatuji si, že na lavičce tenkrát měla položený hrnek s mlékem,“ vzpomíná paní Božena.
V článku se dál dočtete:
- Proč se dřív chodilo na hřbitov přes dvorek Boženy Mikyskové.
- Jak lidé hledají na hřbitově hroby svých příbuzných.
- Kdo ještě Boženě Mikyskové se správou hřbitova pomáhá.
V té době nebyla žádná technika a je pravda, že hřbitov ani nemohl být tak udržovaný jako dnes. „Nebyly žádné vyžínače jak dneska. A samozřejmě žádný traktůrek, který nám nedávno koupila brněnská židovská obec. Vše se dělalo ručně, sekalo se kosou. A mezi hroby se chodilo po kolenou a žalo se srpem,“ říká Mikysková. „Na tu spodní část, kde jsou staré hroby, se vůbec nechodilo. Ale ta nová se udržovala, protože sem po druhé světové válce chodili pozůstalí. Občas přijeli na hrob i lidé z Ameriky, třeba Freundovi nebo Fürstovi,“ dodává správkyně.
Jenže tehdy se nevcházelo hlavní branou jako dnes. „Ta zeď, která odděluje náš dům od hřbitova, tu nebývala. Jen plot. A v tom plotu byly branky. Dodnes je to dobře patrné u cesty na hřbitově, která najednou končí ve zdi. Tam byla jedna branka. A o kus dál, mezi kaštany, byla druhá. Kdo chtěl jít na hřbitov, musel přes babiččin dvůr. Na to ráda vzpomínám, protože ti lidé si s babičkou hezky povídali,“ usmívá se Mikysková.
Hledají hroby příbuzných
Po úmrtí její babičky se o hřbitov začala starat maminka paní Mikyskové a nakonec i ona sama. „Pak přišla sametová revoluce. Tehdy dal spodní část dohromady pan Bohumír Pavlík. A můj přítel Zdenek Malášek to ještě vyšperkoval. On byl velký puntičkář,“ přikyvuje paní Božena, která pomáhá lidem i hledat různé náhrobky. „Občas někdo přijde a hledá hroby svých příbuzných. Anebo se třeba ptají ti, kteří v židovské čtvrti koupili dům, zajímá je jeho historie a hledají hroby bývalých majitelů. To se stalo zrovna teď nedávno a byl to moc pěkný zážitek. Na náhrobek, který hledali, totiž přesně v tu chvíli krásně zasvítilo sluníčko. Tak byli ti lidé moc rádi,“ usmívá se Mikysková.
Ta na úpravu hřbitova nebývá vždy sama. „Na starou část chodí skauti z oddílu Srdíčko odstraňovat břečťan z náhrobků. To je hodně náročná práce, za tu jim děkuji. A taky můj syn František mi pomáhá. Vždy sezve přátele a třeba uklízejí listí. I ti si zaslouží poděkování,“ líčí správkyně.
František Mikyska je tak už čtvrtou generací třebíčského rodu, který se stará o zdejší židovský hřbitov. Jeho předci s touto prací začali už před 111 lety. A také díky nim je židovský hřbitov už dvacet let zapsaný na Seznamu Unesco.
Božena Mikysková (nar. 1955)
Správkyně židovského hřbitova v Třebíči.
V domku u židovského hřbitova její rodina bydlí už od roku 1912.
Začátkem tohoto roku příběh její rodiny zpracovali třebíčští gymnazisté do rozhlasového cyklu Příběhy našich sousedů.
