Tento profesionální hasič z dukovanské jaderné elektrárny má za sebou stěží uvěřitelný kousek. Ale slovo kousek se vlastně nehodí. V jeho významu je totiž cítit špetka zlehčení. Však jen si zkuste běžet s přestávkou na spaní 1,5 hodiny denně. Pořád. Ve dne i v noci, v dešti, větru, hicu.

Nejvýchodnější bod Slovenska.Z nejvýchodnějšího bodu Slovenské republiky Štěpán vyběhl v pátek 19. dubna v šest hodin ráno. A do nejzápadnějšího bodu České republiky doběhl v pondělí 29. dubna ve čtyři ráno. Když spatřil svůj cíl, tak auto, kterým pak odjížděl domů do Třebíče, bylo pět kilometrů daleko cestou lesem. „Běžel jsem v nějakém tempu, ne nadoraz. Takže jsem mohl v pohodě běžet dál k autu. U tak dlouhých tras se ani nadoraz neběhá,“ poznamenal.

„Krize? Takové drobnější přicházely pořád. Hlavně v úvodu trasy. Tělo se na Slovensku vyrovnávalo se situací. A měl jsem potíže se spaním, které jsem z dřívějška neznal. Hlavně nad ránem,“ vyprávěl. Oči se mu při běhu klížily, ale jakmile ulehl, nemohl usnout.

Do práce jde ve čtvrtek 2. května, z dovolené mu jeho výkon ukrojil jen několik dní, protože pracuje na směny. Některé si mohl přehodit. „Nejvíc se netěším na úterý a středu, protože doma budu vybalovat, prát, poklízet materiál, to mě moc nebaví.“

Ví o nadšencích, kteří Česko – Slovensko přešli pěšky. Zda oba státy na jeden zátah někdo přeběhl, netuší. Ani po tom nepátral. „Záznamy jsou tak dvacet let zpátky, zatím se ke mně žádná taková informace nedostala, ale není to vyloučeno. Myslím, že měřené to mám první,“ dodal ultramaratonec.