Zůstat mají jen menší instituce jako Klokánek nebo SOS dětské vesničky. Od roku 2016 by měly děti do dvanácti let vyrůstat jen v pěstounských rodinách. Stát už nechce tolik dětí odebírat z rodin kvůli ekonomickým a sociálním potížím. Pěstouni jsou pro něj levnější, na rozdíl od čtyřiceti tisíc korun ho dítě v náhradní rodině vyjde na šest tisíc měsíčně.

„Hodně lidí se podle mě nechá nachytat na peníze. Upřímně, kolik známe ve svém okolí lidí, kteří jsou v dnešním životním tempu schopni starat se o dítě z dětského domova? Pak se bude stávat, že dítě vrátí, a to poputuje do dalších rodin. To je hloupost,“ řekl ředitel Dětského domova Budkov Jiří Tříska.

Naráží na to, že někteří pěstouni si děti vezmou jen proto, že jim na ně stát přispěje. Podle něj i nyní odborníci hledají dětem z dětských domovů pěstouny, ale ne všechny děti lze umístit a ne všichni pěstouni zvládají péči o více dětí. Některé jim po chvíli utečou, nebo se vrátí zpět do dětských domovů.

„Za mou dvanáctiletou praxi si od nás z domova vzali do rodinné péče tři děti. Dvě z nich se k nám potom znovu vrátily, náhradní rodiče totiž nevěděli, do čeho jdou a jak náročná práce je čeká,“ dodal Tříska.

Úroveň ústavní výchovy je podle ředitelů dětských domovů v České republice na špičkové úrovni. „Mediální obraz domovů je sice hrozný, ale skutečnost je jiná. Zařízení jsou výborně vybavená a vychovatelky pečlivě školené. Děti se snažíme co nejvíce připravit na obyčejný život,“ upozornila ředitelka domova v Jemnici Dagmar Průšová.

Představa několika dětí v jedné místnosti na železných postelích je podle ředitelů zastaralá. Všechna zařízení na Třebíčsku jsou rodinného charakteru. Děti jsou rozdělené do skupin, ve kterých spolu bydlí v běžně zařízeném bytě, aby se naučili pracovat s klasickým zařízením.

Oproti systému, který funguje například v Anglii, těží ten český především z propracované evidence. „V Anglii děti projdou až dvanácti rodinami a příliš se o nich neví. Potom se stává, že se dítě ztratí a potuluje, žije v různých pochybných prostředích,“ dodal Tříska.

Ředitelé dětských domovů se shodují, že dítěti je sice nejlépe v rodině, ale lidí, kteří by péči o ně zvládli, je minimum. „Existují i rodiče, kteří mají své děti rádi, ale bohužel se o ně nemohou starat kvůli nějakému hendikepu. Pak je u nás navštěvují a vše je v pořádku. Ústavní péče prostě funguje,“ vysvětlila Průšová.

Pěstouni s kořeny

Jednatelka občanského sdružení Pěstounské rodiny Kraje Vysočina Monika Dietrichová říká, že úkolem pěstounů je naučit dítě zásadám fungující rodiny.

Zároveň přiznává, že legislativa pro větší rozšíření pěstounství zatím v Česku není dobře nastavená, i když se zlepšuje. K tématu pořádá její sdružení 31. října seminář na krajském úřadě.

„Ani já nejsem pro plošné a rychlé rušení dětských domovů a anglický model pěstounské péče, kdy dítě nemá žádné kořeny,“ vysvětluje matka čtyř vlastních a osmi osvojených dětí. Ideálem by podle ní byla přeměna domovů na krizová centra.

Dietrichovi všechny své děti vedou ke sportovním a kulturním aktivitám, vychovávají je bez „závislosti na televizi“ a pořádají společné výlety a další akce s dalšími pěstounskými rodinami, se kterými se dál i vzdělávají. Tvrdí, že mnoho dětí v dětských domovech jsou takzvané sociálními sirotky, jejichž rodiče často sami prošli dětským domovem.

Ředitelka Dětského centra v Jihlavě dodává, že v její instituci jsou dvě třetiny dětí do tří let se špatným zdravotním stavem, kvůli kterému se o ně jejich rodiče nechtějí nebo ani nemohou starat. Zvlášť pro ně je těžké najít ochotné pěstouny, kteří s nimi budou třeba cvičit. Pak skončí buď v původních rodinách, nebo právě v dětských domovech, kde v Česku vyrůstá asi jedenáct tisíc dětí.


JAN MAZANEC
KATEŘINA DLABAČOVÁ