V únoru 1944 nastoupila do vlaku na nádraží v Jihlavě a odcestovala do Karlsfeldu nedaleko Mnichova a Dachau, kde pracovala v továrně na výrobu leteckých motorů. „Při nástupu do vlaku lidé naříkali, protože nikdo nevěděl, jestli se z bombardovaného Německa vůbec někdy vrátíme," vzpomíná pamětnice, jak musela tehdy coby sotva dvacetiletá opustit rodinu a odjet do nacistického Německa.

Že život v Karlsfeldu bude hlavně boj o přežití, bylo nově příchozím jasné. Letecký poplach hned v první den svého nucené pobytu v Německu nečekal ale nikdo z nich. „Na místo jsme dorazili v nočních hodinách. Uklidňovali nás, že se nemusíme obávat spojeneckého náletu." První noc ale všechny vyvedla z omylu „Ani jsem si nestihla vybalit věci a začal houkat poplach. Nikdo nevěděl, co se děje. Museli jsme vyběhnout z domků a hrozně dlouho jsme tam zůstali stát. Až po dlouhé době byl poplach zrušen a mohli jsme se vrátit," popisuje svoji první noc v Karlsfeldu.

Neváhali do nás bez vyzvání střílet

Další den už se museli přizpůsobit pravidlům podle nařízení nacistického Německa. „Začal nám normální lágrový život. Bydleli jsme v dřevěných chatkách. V malém pokoji nás bylo deset až dvanáct," začíná Marie detailně popisovat život svůj a svých blízkých během druhé světové války v Německu. Nasazení si museli zvykat na těžké podmínky, ve kterých přežívali. „Byly tam takzvané koupelny, kde do koryt tekla pouze studená voda. Do kávy nám dávali brom, aby otupili naši mysl. Když někdo udělal jeden špatný krok, vojáci nás byli schopni zastřelit," smutně vypráví své zážitky Marie. „Okolí továrny bylo přísně střeženo a každé shluknutí několika osob vzbuzovalo ve vojácích podezření. Vytahoval-li si například někdo něco z kapes, neváhali bez vyzvání střílet."

Na oběd dostávali vařené slupky od brambor, vařenou mrkev, zelí a řepu. Výjimečně brambory a kousek masa. „Na zbytky, které po nás na talíři ještě zbyly, čekali váleční zajatci, zejména Poláci a Francouzi, aby to po nás mohli dojíst. K lidem těchto národností se Němci chovali opravdu odporně."

Z Čechů se měli stát dozorci

K Čechům se podle Marie Němci v Karlsfeldu chovali oproti ostatním národům relativně dobře. Projevilo se to například tím, že měli lepší práci. „Já jsem psala na psacím stroji různé zprávy. Nejhorší práci dělala děvčata z Polska. Čistila záchody nebo dělala podobné práce. Němci k nim neměli ani špetku úcty. My jsme na tom byly o trošičku lépe." Snesitelnější chování vůči Čechům ze strany dozorců pamětnice těchto smutných událostí vysvětluje následovně. „Čechy chtěli Němci převychovat. Podle německého plánu jsme se měli stát dozorci nad poraženými a ujařmenými národy. Věřili, že jsme schopni zvládnout jejich zlý úmysl."

Nasazení museli pracovat od pondělí do soboty alespoň devět hodin denně. Po práci se snažili něco si uvařit nebo vyprat prádlo. „Večer jsme nesměli svítit, takže zejména v zimě to bylo opravdu těžké. Někdy jsme si vyprávěli příběhy, ale každý večer jsme chodili brzo spát," říká Marie při vzpomínce na dlouhé zimní večery.

Návštěva otců se změnila v tragédii

„Byli jsme velice rádi, když nám rodiče směli poslat balík. Posílali nám brambory, trochu luštěnin, chleba a zeleninu, ze které jsme si mohli uvařit teplou polévku. Spíše výjimečně nám poslali rýži," dodává s povzdechem.

Na den, kdy je budou moci navštívit jejich otcové se všichni těšili, nakonec se tento den změnil ve velkou tragédii. „V přesně stanovený den nás mohli naši otcové navštívit. Chystali jsme se s nimi na výlet do nádherného Mnichova. Kvůli zpoždění mého otce a otce mé kamarádky jsme nestihli do Mnichova jet. Naneštěstí se do Mnichova dostaly dvě naše kamarádky z Jemnice i s jejich otci. V té době byl na Mnichov proveden nálet a otce překvapil natolik, že se nestačili schovat, zůstali stát v podloubí domu a tlaková vlna je roztrhala." Tragická událost, která se odehrála nedlouho po příjezdu do Karlsfeldu všechny negativně poznamenala.

Ke konci roku 1944 se situace v Karlsfeldu zhoršovala stejně jako v celém Německu. „Nálety spojenců se stupňovaly. Poplach byl vyhlašován několikrát denně i v noci. Ve dne jsme se před bombami schovávali za oplocení věznice v Dachau, kde byly mosty se železnicí, pod kterými jsme se ukrývali. Jednoho dne jsme se už dokonce ani nestihli schovat. Naštěstí nás v nákladních autech odvezli o kus dál. Celé to místo, kde jsme se běžně ukrývali, bylo ten den spojeneckými vojsky rozbombardováno. Měli jsme velké štěstí, že jsme tam tentokrát nedoběhli," upřesňuje Marie, jak tenká byla hranice mezi životem a smrtí a zároveň přidává, že tenkrát je nenapadlo, že spojenci budou v první řadě útočit na dopravní sítě. Spojenci se snažili lágry, továrny a koncentrační tábory během války šetřit. S blížícím se koncem války byly nakonec továrna i s Mnichovem totálně zničeny.

Štastný návrat před Vánocemi

S radostí Marie vzpomíná na prosinec 1944, kdy se po téměř roce vrátila domů společně i se všemi svými devíti kamarádkami. „Vrátily jsme se těsně před Vánocemi a znovu jsme musely jít do zaměstnání. Některé z nás jsme šly do továrny ve Starých Horách u Jihlavy. Jiná děvčata pracovala v továrně v Kuřimi u Brna. V té době už se ale vědělo, že Němci válku prohrají. Bylo jen otázkou času, než se vzdají," říká ke svému návratu domů a optimismu z konce války Marie.

DAVID ŠIBOR