Dodnes vzpomínají. Na hlaholení sousedů, vískání dětí u rybníka i bučení krav v chlívech. Mnozí obyvatelé Skryjí, Lipňan a Heřmanic u Dukovan na Třebíčsku ztrátu svých domovů nepřežili. To, že jejich vesnice srovnají se zemí, kvůli stavbě jaderné elektrárny, se dozvěděli právě před padesáti lety.

Deník Rovnost přináší unikátní, dosud nezveřejněné vzpomínky i dobové fotografie pamětníků. „Zavolali si nás do sokolovny a oznámili nám, že se budeme muset vystěhovat. My mladí, jsme to nebrali tak tragicky, věděli jsme také, že není šance se bouřit. Pro staré rodáky to ale byla velká rána. Věřili, že tam, kde se narodili, také zemřou. Mnozí to nevydrželi a zkrátilo jim to život,“ popsal osobní zážitek dnes už šestasedmdesátiletý Miloš Kudera ze Skryjí. V té době, se pode něj v obcích významně zvýšil počet úmrtí. Bylo mu šestadvacet let a chystal se ženit.

Nešťastnou generaci jeho rodičů sužoval jeden tragický osud za druhým. „Lidé přežili válečné běsnění, později přišli o rodinná hospodářství ve prospěch zemědělských družstev. Když pak ale srovnali jejich domovy se zemí, puklo mnohým srdce,“ dodal.

Po třech vesnicích zbyly u dukovanské elektrárny jen kapličky. Vzdorují času ve stínu obřích chladících věží. Kdysi, ale kolem nich pobíhali páni kluci. „Byli jsme pořád venku. Hráli jsme si na vojáky v lese, chodili krást třešně, vybírali jsme si ty nejlepší. Koupali jsme se v rybníku, chytali ryby a v zimě jsme na něm hrávali hokej. Když se pod námi propadl led, tepláky nasákly vodou a ztěžkly mrazem. Drkotaly nám zuby, ale největší strach jsme měli přijít takhle domů,“ pousmál se pamětník.

Budova sokolovny, kde jim později komunističtí představitelé oznámili zánik vesnice, bývala centrem zábavy, tancovaček a plesů. „Řekli nám, že bude o všechny postaráno. Mohli jsme si vybrat. Buď přijmout byt v okolních městech, nechat si postavit domek nebo ho stavět svépomocí. Parcely nám nabídli v Rouchovanech, Dukovanech nebo Hrotovicích,“ přiblížil Kudera.

Podle jeho ženy Aleny, ale velikost nových parcel byla menší, než lidé měli ve vesnici. „Většina lidí chovala hospodářský dobytek, měla slepice, vepříka, velké zahrady. Hodně na výměně ztratili. Nemohli si vzít ani věci, na které byli zvyklí. Neměli je kam dát,“ dodala žena.

Planý byl i příslib politiků na přednostní odběr stavebního materiálu. „Dali nám zvláštní poukaz, ale v obchodech pro nás nic neměli. Byli jsme absolutně nevítaní,“ poukázal Kudera, který se s manželkou rozhodl pro stavbu domku v Dukovanech. Později se tam zabydlel i na radnici na starostovském křesle.

Když nastoupil do zaměstnání v elektrárně dnešní předseda Klubu českých turistů na Třebíčsku Ladislav Tomáš, našel už jen pozůstatky vesnice. Zbylé domky sloužily nějaký čas jako kanceláře. Kolem kapličky bývaly chalupy, dnes stojí osamoceně u cesty, která je pořád na původním místě,“ podělil se.

Nucené vystěhování ze Skryjí, Lipňan a Heřmanic zasáhlo do mnoha lidských osudů. Poslední obyvatelé odešli z vesnic v roce 1977, o tři roky později už byly srovnány se zemí. Zbyly jen kapličky u nichž se lidé každoročně schází k pietě a bohoslužbě. Nechybí přitom zástupci Jaderné elektrárny Dukovany. „Jsme rádi, že jsme se s rodáky obcí Skryjí, Heřmanic a Lipňan mohli setkat při příležitosti třiceti let provozu a poděkovat jim, za možnost postavit zde elektrárnu, která vyrábí čistou energii,“ ocenil mluvčí elektrárny Jiří Bezděk.

Zaniklé obce:

- Skryje, Lipňany, Heřmanice.

- Musely ustoupit stavbě Jaderné elektrárně Dukovany.

- V roce 1971 to oznámili lidem v sokolovně.

- V roce 1977 se vystěhovali poslední lidé.

- V roce 1980 byly vesnice srovnány se zemí.

- Po každé z nich zbyla jen kaplička.