Podél trasy opravdu občas narazíte na kamennou či kovovou desku, která slouží jako vzpomínka na poutníka, jenž třeba náhle zkolaboval a cíl v podobě svatojakubské katedrály již nikdy nespatřil. Pokud jsem si v závěrečné části camina všiml dobře, poslední taková smutná událost se stala v červnu 2015, kdy kousek od O Pedrouza zemřela Marlen Bonilla Vargas. Její přátelé na náhrobek nechali napsat „Siempre camináras entre nosotros“, tedy „Navždy putuje mezi námi“.

Relativně nedávno zemřel i Miguel Rios Lamas, jehož pomníček najdete kousek za Arzúou u vesničky Preguntoño. Jednalo se přitom o docela mladého člověka, protože v roce 2011, kdy na tomto místě vydechl naposled, mu bylo pouhých 49 let.
Nedaleko městečka Brea naleznete hned dvě takové smutné vzpomínky, shodou okolností obě z roku 1993. První pomníček byl osazen poté, co zde 24. listopadu zemřel Mariano Sánchez-Covisa Carro. Nedaleko od něj pak najdete kovový náhrobek věnovaný devětašedesátiletému Guillermovi Wattovi, jehož cesta zde navždy skončila 25. srpna. Tento náhrobek je zajímavý v tom, že je zasazen do kamenné zídky, v níž je hned vedle vytvořena prohlubeň, kam lidé mohou ukládat nejrůznější drobnosti, jimiž zemřelému prokazují úctu. Je tam spousta kamínků, které v tomto případě podobně jako u Židů zastupují funkci květin, pár bot, obrázky svatých nebo fotografie jiných poutníků. Úplně nahoře jsem viděl fotku usměvavé trojice chlapíků – možná, že jedním z nich byl právě pan Watt, jemuž takto vzdali čest jeho kamarádi.

Z kamínků a fotografií často bývají vytvořeny jakési jednoduché pomníčky, které spontánně vznikají podél cesty. Nevím, zda se jedná o místo úmrtí, které dosud nebylo osazeno náhrobkem, nicméně i tato místa jistě v sobě skrývají jakýsi pietní účel. Někdo prostě na sebe navrší několik kamenů, mezi něž vloží fotografii svého blízkého. Vzápětí se zde objeví další kameny a další fotografie, až vznikne jakási galerie. Místo začne žít svým vlastním životem – sice už se vytratí onen charakter vzpomínky na jednoho konkrétního člověka, ale uvědomíte si, že za každou z těchto fotografií se skrývá jiný příběh. Jiný osud patřící jinému člověku z jiného konce světa. Cesty těchto lidí se potkaly právě na Caminu de Santiago – a i když je možné, že ten úplně první z nich, kvůli němuž tento pomníček vznikl, svoji pouť nedokončil, ti ostatní na něj takto vzpomenuli a schovali si ho do svého srdce. I zemřelý poutník tak vlastně došel ke svatojakubské katedrále. V srdcích všech těch neznámých lidí…

Na žádné jiné cestě se s něčím takovým nesetkáte. Jen na té svatojakubské. A proto je tak jedinečná a krásná – byť pro někoho může mít i velmi smutný konec.

Milan Krčmář