Třebíč má jako každé město takzvané „postavičky“, tedy obyvatele, kteří jsou tak trochu podivínští, ale které mají lidé rádi, usmívají se na ně a setkání s nimi berou jako příjemné zpestření dne. „Tenhle šel na radnici a rovnou za předsedou, kterému před zraky usmívajících se úředníků řekl rezolutně: ‚Tak si sbalte svoje věci, soudruhu, ode dneška jsem předsedou já.‘ A ten soudruh posadil Rudu za svůj stůl a odešel na oběd,“ zavzpomínal na Rudolfa Kubiše řečeného Ruda nedávno zesnulý třebíčský rodák, patriarcha Církve československé husitské Jan Schwarz.

Rudolf Kubiš se narodil před 85 lety, na Štědrý den roku 1938 – a kdyby jeho strýc Jan Kubiš z blízkých Dolních Vilémovic svým hrdinským činem neovlivnil chod druhé světové války, zřejmě by Ruda žil úplně obyčejným životem.

Schwarz Rudu Kubiše připomněl před rokem v Jihlavských listech. Spoustu zážitků s Rudou měl i Josef Špidla, někdejší šéfredaktor Vyškovského deníku, který v Třebíči v šedesátých létech studoval na pedagogické škole. „Přijel jsem sem studovat a jako patnáctileté ucho jsem šel poprvé do Konibaru. Sedím tam, kouřím cigaretu a najednou za mnou přijde neznámý člověk v plášti. Ukáže mi nějaký odznak a říká mi: ‚Zatýkám vás, pojďte se mnou.‘. Já jsem byl v úplném šoku,“ vylíčil první setkání s Rudou Kubišem Špidla.

Nedokázal rozlišit, co je pravda nebo výmysl

Neznámý ho vyvedl ven, kde na Špidlu čekali jeho kamarádi, s nimiž se seznámil teprve před pár dny. „Rudu potkali před Konibarem, a tak ho tam na mě poslali. Když nás spolu uviděli, mohli se potrhat smíchy,“ vzpomínal Špidla, který několik historek s Rudou vložil i do své trilogie Strážce modrého tunelu.

Poté, co Jan Kubiš spáchal v roce 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, poslali nacisté veškeré jeho široké příbuzenstvo do koncentračních táborů. Naprostou většinu Kubišovy rodiny zavraždili, tříletého Rudu Kubiše však nechali naživu. „Ty zrůdy na něm asi dělaly pokusy. Zřejmě mu daly nějaký hormon navíc a on pak nedokázal rozlišovat, co je pravda a co je výmysl. Hlavně mládež to pak bohužel zneužívala, jak je vidět na té mé historce z mládí,“ zamyslel se Špidla.

Poznáte obec na Vysočině?
Vzpomínky na husity na každém rohu. Poznejte obec na Vysočině

Zavalitý Ruda Kubiš se svým kolébavým krokem byl nepřehlédnutelný. Nebyl ale nijak nebezpečný. Rád si povídal s lidmi, ženám nosil tašky s nákupem. S oblibou prováděl „kontroly“. Například při kontrole staré polikliniky u lékařů zjišťoval, zda pracují, jak mají. Ti si s ním sedli v ordinaci, vykládali a pak si ho poslali třeba pro svačinu, za což mu dali spropitné. Jiné kontroly byly ještě úsměvnější. „Do borovinské fabriky přijela nějaká delegace z Mongolska, ministr průmyslu a další podobná honorace. A najednou se tam z tlampačů ozvalo: ‚Všechny vás vyhazuju z fabriky!‘. Ten mongolský potentát si to nechal přeložit a nestačil se divit,“ vylíčil Špidla další zážitek, kdy Ruda přišel na kontrolu ředitelství továrny, kde se dostal k ovládání interního rozhlasu.

Za toto si Ruda prý vysloužil dočasný pobyt na jihlavské psychiatrii, kam ho soudruzi občas posílali. Je ale zajímavé, že naprostou většinu jeho kousků mu tolerovali. Blahosklonná k němu byla i tehdejší Veřejná bezpečnost. „Moc rád vzpomínám na to, jak v Třebíči řídil dopravu. Tehdy bylo autobusové nádraží ještě přímo na Karlově náměstí, pohyb autobusů tam byl opravdu velký. A Ruda se kolikrát postavil doprostřed křižovatky a naučenými pohyby autobusy z jedné strany zastavoval, z druhé pouštěl. Uměl to naprosto perfektně. Řidiči se jím opravdu řídili a policajtům to bylo jedno, klidně ho nechali být,“ přidal další historku otec autora tohoto článku.

Možná měl i fotografickou paměť

Když v roce 1964 přišel do kin film Atentát o činu jeho strýce Jana, Ruda Kubiš prý nevynechal jediné promítání. „Viděl všechny reprízy, které se v Třebíči promítaly. A pak mě vždy, když jsem ho potkal, zastavil a líčil mi ten film do nejmenších podrobností. Řekl bych, že možná měl i fotografickou paměť,“ podotkl k tomu Špidla a doplnil ještě jednu zajímavost: „Z Anglie mu prý přišla nabídka, že by i s celou rodinou Kučerových, u které bydlel, mohl odejít do penzionu ve Švýcarsku. Tam by žil, Angličané by vše zaplatili. Jenže komunisti to nedovolili.“

Na Rudu Kubiše nedávno vzpomínali pamětníci i ve Virtuálním muzeu města Třebíče, tedy speciální stránce plné snímků a historických dokumentů vztahujících se k Třebíči. Dodali i několik fotografií zachycujících tohoto Třebíčana. „Dodal mi je pan Petr Karlovský. Na jedné je Ruda u pumpy na zahradě, na další se baví se svým sousedem, panem Popelářem…,“ ukázal správce muzea Zdeněk Prukner vzácnou obrazovou dokumentaci. Vzácnou proto, že jakkoli je Ruda Kubiš legendárním obyvatelem Třebíče, jeho snímků se do dnešních dnů příliš nedochovalo.

Ruda Kubiš měl prakticky všude dveře otevřené. „Vešel do cukrárny, ukázal jakousi legitimaci a prohlásil ‚Kontrola zboží.‘. Paní za pultem se mile usmála, na tácek dala věneček, větrník a kus pařížského dortu, Ruda po něm chmátl, spokojeně pokýval hlavou a labužnicky si pochutnával na darovaném cukroví,“ popisoval ve svých vzpomínkách také Jan Schwarz. „Často kontroloval i kino Sputnik a s legitimací v ruce se dožadoval vstupenky. K našemu úžasu i všeobecné závisti byl vpuštěn zdarma,“ dodal Schwarz.

Ten poznal Rudu Kubiše jako malý kluk – a z toho důvodu patřil k těm, kteří Rudovo postižení také občas zneužívali. „Ruda byl hodný a laskavý, nesmělo se na něj ale zapískat. Jako kluci jsme na něj proto hvízdali rádi a bavili jsme se tím, jak se těžkopádný blázen otočil, zlobně zafuněl a rozběhl se za námi. Až později jsem se dozvěděl, že pískání mu připomínalo píšťalku dozorce v koncentráku,“ napsal ve svých vzpomínkách Schwarz, který se v nich také za své chování omluvil.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Prodej ryb na Vysočině? Vánočního kapra pod sto korun už zájemci nekoupí

Zdroj: Deník/Štěpánka Saadouni

„Úcta Třebíčanů už nemohla vynahradit Rudovi zdraví, ale umožnila mu žít mezi svými sousedy svůj šťastný dětský sen. Pro nás, kteří jsme ho léta potkávali, pak zůstal už navždy mementem hrůzy světové války a neodpustitelných zločinů německého fašismu. Stydím se dodnes za své pískání, ale věřím, že přijmete mou omluvu, vážený pane Rudolfe Kubiši,“ doplnil Schwarz.

Ruda se nedožil vysokého věku. Zemřel ve třiačtyřiceti letech třicátého července 1981. Smrt přišla neočekávaně – zavalitý chlapík kráčel Jihlavskou bránou a před Oděvou se náhle svalil. Na jeho poslední cestu ho doprovodilo množství Třebíčanů, včetně mnoha lékařů. Pohřbený je na Novém hřbitově v Třebíči v hrobě rodiny Kučerových, příbuzných jeho maminky.

Rudolf Kubiš (24. prosince 1938 až 30. července 1981)

  • Od roku 1942 byl vězněn v nacistických koncentračních táborech.
  • Ještě před koncem války se jeho strýci Janu Kučerovi (bratr Rudolfovy popravené matky) podařilo Rudolfa z koncentračního tábora odvézt. Od té doby žil Rudolf u Kučerů v Třebíči.
  • Vyučil se ševcem, několik let pracoval v borovinských obuvnických závodech.
  • Vzpomínku na něj lze nalézt například v románech Strážce modrého tunelu (II. díl) nebo Žena z roku 1899.