Česká Miss z Náramče Jitka Boho: Jsem silná, naučil mě to život s dcerkou

Já teď v Třebíči bydlím. Přestěhovala jsem se sem z Prahy letos v září. Jinou možnost jsem neměla, v Praze jsem neměla žádnou oporu, kdežto tady mám rodiče a sestru. A rodiče nemají řidičák, tak jsem se přestěhovala já k nim. Je to jednodušší a praktičtější, třeba i kvůli hlídání mé dcerky Rosálky. Bydlím hned vedle mé sestry, která má v Třebíči taky byt. Je vtipné, že majitelka bytu, kde bydlím, se jmenuje Válková a číslo bytu je 10, stejně jako jsem měla v Praze. To mi přišlo jako určité znamení, že to stěhování asi mělo být. Ne, že bych se stěhovala ráda, užila jsem si toho za poslední dva roky až moc, ale na druhou stranu jsou lidi, kteří se stěhují víc. Takže jsem si říkala, že je to se mnou ještě docela dobré.

Praha by vám ale dala víc možností než Třebíč.

To je pravda, a taky proto tu nejsem natrvalo. Časem se tam zase budu muset přestěhovat, ale hlavně kvůli Rosálce. Chtěla bych, aby chodila do jedné základní školy po celých devět let. V únoru už půjde k zápisu do první třídy, tak mi asi nic jiného nezbude. Zvažovala jsem, že bych se přestěhovala později, ale pak jsem si uvědomila, že ji nechci odtrhnout od kamarádů, které by si tady třeba v první nebo druhé třídě našla. Takže bude lepší udělat to teď, aby začala do první třídy chodit už v Praze.

Když mluvíte o škole, vy jste v Třebíči studovala na katolickém gymnáziu. Vzpomínáte na spolužáky?

Hodně často. Jak na spolužáky, tak i na školu jako takovou. Chodila jsem tam moc ráda. Líbily se mi i ty předměty, které jinde nebyly, tedy latina a náboženství. Učitelé taky byli fajn. S některými spolužáky se vídám a překvapilo mě, kam to někteří dotáhli. Podle mě jsme byli docela úspěšná třída, řada z nich potom pokračovala dál, hlavně na medicínu. Teď jsou z nich doktoři, někteří i v Praze. A je zajímavé, že díky práci jsem se nedávno potkala se svou spolužačkou Maruškou. Ona pochází z Trnavy, která je kousek od Náramče, a teď pracuje pro Kolibřík. To je sdružení, které zaměstnává handicapované. Já v Praze moderovala akci jedné banky, která Kolibřík podporuje, a najednou se tam objevila Maruška. Tak jsem si říkala, jak je to neuvěřitelné – pocházíme kousek od sebe a potkáme se v Praze. Maruška říkala už na škole, že by v budoucnu hrozně ráda svou prací pomáhala lidem, a teď jsem viděla, jak se jí tenhle sen splnil. To mi přišlo moc hezké.

Říkáte, že jste moderovala. To je teď vaše hlavní činnost?

Ano. Moderování jsem dříve brala spíše jako zpestření, ale teď mě začalo hodně bavit. Měla jsem dost zajímavých akcí, třeba zrovna nedávno ve Valči to byla velká konference pro jednu IT společnost. To je oblast, ve které se moc neorientuji, ale právě proto to pro mě byla výzva. Tak jsem si řekla, že když už zvládnu odmoderovat i takové věci, je to dobrý. Mě hlavně baví komunikovat s publikem. Zkoušela jsem castingy do televize, ale tam jsem se moc dobře necítila. Přirozenější je moderovat živě před publikem, na které mohu reagovat. Baví mě ta improvizace.

Dřív jste v Třebíči zpívala v jedné kapele. Vzpomínám si, že jsme se asi před dvěma lety potkali na jedné akci v třebíčské knihovně, kam náhodou přišel i Karel Brabec, jeden z vašich muzikantů. Tenkrát jste na tu dobu moc vzpomínali. Nemáte někdy chuť zase zahrát si před publikem?

Do toho bych šla určitě, určitě by to bylo fajn. A těch vzpomínek je… Pokaždé když jezdím od našich z Náramče do Třebíče a míjím Trnavu, vždy vzpomínám, jak jsme tam měli zkušebnu, kde bývala hrozná zima. Pak jsme měli lepší, v Pasáži. A teď jsem se procházela židovskou čtvrtí a šla kolem té kavárny, kde dřív byla restaurace U císaře Rudolfa, na to si Třebíčáci určitě pamatují. Tam jsme mívali spoustu akcí. Tehdy se ještě v hospodách normálně kouřilo a tam to tedy bylo opravdu echt, vždycky tam bylo úplně bílo od kouře. A já tam zpívala celý večer až do rána. To byla opravdu hodně tvrdá škola. (smích)

Nedávno jste vystupovala i v pořadu Tvoje tvář má známý hlas…

…a když jsem zpívala nějaké rockovější věci, tak jsem přesně na tohle vzpomínala. A říkala jsem si, jak je to vtipné. Před pár lety jsem zpívala u císaře Rudolfa nebo ještě v horších hospůdkách, kam přišlo třeba jen pár lidí, a teď zpívám v televizi. Tak mě napadlo, jak je ten osud nevyzpytatelný. Ale vždycky jsem si to přála. Ta touha a sny se mi vyplnily.

Jaký je rozdíl mezi Jitkou Válkovou, která v roce 2010 vyhrála Českou Miss, a Jitkou Boho roku 2021?

Myslím, že jsem vyzrála. Když mi bylo osmnáct, byla jsem hrozně naivní. Neuměla jsem tehdy říkat NE. Myslela jsem si, že když to řeknu, už se nikam nedostanu, a lidi si budou myslet, že jsem namyšlená. Teď tyhle věci zvládám a je to mnohem snazší. Naučila jsem se mluvit na rovinu, jednat s lidmi s úctou, ale říct jim, jak se věci opravdu mají. Ale stejně jako v osmnácti je ve mně pořád ta pokora, která je pro mě celý život jedna z nejdůležitějších vlastností. Během té doby jsem se setkala s lidmi, kteří jsou talentovaní, ale právě ta pokora jim chybí. To mě u nich zamrzelo. Osobně se snažím držet citátu: „Chovej se hezky k lidem, které potkáváš při své cestě nahoru, protože je můžeš potkat i tehdy, když půjdeš dolů.“ Hodně mě taky naučilo, že jsem žila s Rosálkou sama. Tehdy jsem zjistila, že jsem silná, že si spoustu věcí dokážu zařídit sama. Proto se teď cítím dobře.