Vzdáleně sem zaznívá hluk z náměstí, který ale není těžké nevnímat. Charismatický muž, který se své milované profesi věnuje téměř čtyřicet let, tu pracuje na obnově iluzivní fasády jaroměřického zámku a připravuje se na restaurování některých dalších prostor zámeckého interiéru jako je Sala Terrena.


Zdá se, že práce restaurátora je svět ponořený sám do sebe, vyžadující maximální soustředění a velkou míru znalostí a osobní kázně. Alois Zlatuška je znám především na Znojemsku restaurací maleb na vranovském zámku nebo malířskou rekonstrukcí secesní kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Oslnovicích. Opakovaně také působil na Bítově. Tím však výčet jeho uměleckých počinů zdaleka nekončí. Působil také na Pražském hradě, Lichtenštejnském paláci, Arcibiskupském paláci, pražském magistrátu a i na Rudolfinu. Menší řemeslné práce prováděl i v zahraničí na ambasádách v Moskvě, Vídni, Bukurešti Bělehradě či v Madridu. Při ohlédnutí za takovou řádkou míst a vykonané práce je na místě otázka, co jej vůbec přivedlo k této krásné a náročné profesi.


„Po maturitě jsem pracoval jako propagační výtvarník, ale byl jsem z politických důvodů v roce 1969 propuštěn. V tomto období pak bylo docela těžké najít odpovídající práci vzhledem k okolnostem, za kterých k mému propuštění došlo. Začal jsem tedy brigádně pracovat na fasádě jaroměřického zámku, kde jsem se setkal s restaurátory z Brna a toto setkání ve mně vzbudilo první zájem. Později jsem pracoval pod hlavičkou brněnského Ústavu památkové péče v tzv. konzervačních dílnách. Mým prvním místem byl zámek v Lysicích. Po roce 1989 jsem se podílel na vzniku společnosti ARTES zabývající se restaurátorskou činností, ale brzy jsem se osamostatnil. Tomu předcházela nutnost získání tzv. restaurátorské licence. Mou specializací se stala nástěnná malba 18. – 20. století.“


Na začátku je průzkum


Většina laické veřejnosti nemá představu, co všechno restaurátorská práce obnáší. „Není to jen o vlastní umělecké či řemeslné práci,“ upřesňuje Zlatuška. „Restaurátor musí vypracovat tzv. restaurátorský záměr ke každému projektu, na kterém se chystá pracovat. Začíná vždy sondážním průzkumem, kdy se zjišťují jednotlivé vrstvy případných maleb. Ty se čistí štětcem, škrabkou nebo třeba i skalpelem, ale také odsáváním. Pokud je třeba upravují se různé defekty tmelem a teprve potom se přistupuje k vlastní opravě dekorativní nástěnné malby. Průběh celého postupu se fotograficky dokumentuje a po skončení práce je nutné znovu sepsat restaurátorskou zprávu. To vše se děje samozřejmě se souhlasem Národního památkového ústavu.“


Na otázku, na která místa rád vzpomíná, uvádí, že takových míst je víc, ale potom přece jen zmiňuje Boskovice a Buchlovice. A právě na těchto zámcích se věnoval také vlastní výtvarné činnosti. Inspirací jeho maleb byla díla některých starých mistrů, ale také a především Jaroměřice, které maloval jako vzpomínku – intuitivně, jak je vnímal ve svém nitru.V roce 1989 uspořádal z těchto děl výstavu.


Malebnost místa se vytráci


„Jsem jaroměřický rodák a město mám rád, jen mě mrzí, že chybí prostředky k jeho zvelebení a že mnohde ztrácejí svou malebnost. Dnešní svět je konzumní, hektický a zrychluje své tempo, že člověk pak ani nevnímá ztrátu ducha míst, která kdysi bývala výrazným prvkem ve tváři městečka.“ S lehkým úsměvem pak ale dodává, že díky své profesi má samozřejmě kritičtější pohled.


Možná se vrátím


„Dnes už na vlastní tvorbu nemám tolik času. Práce na volné noze vyžaduje velké pracovní nasazení a tím i více času. Ale možná se k ní jednou vrátím,“ připouští a lehce krčí rameny. Pak ale dodává: „Víte, kdysi v mládí jsem hodně chtěl malovat, ale měl jsem pocit, že to není tak dobré, abych byl sám se sebou spokojený. Možná jsem to vzdal brzy, ale to už se dnes nedozvím,“ říká s úsměvem.


Jedno však jisté je, že za panem Zlatuškou je jeho pečlivá práce vidět, že za něj mluví a vypovídá o jeho dovednosti, lásce k umění a historii. Že svým umem zachraňuje cenné hodnoty pro další generace a stává se tak důležitým pojítkem mezi minulostí a budoucností.

YVETTA KREJČOVÁ