Nyní žije v myslibořickém domově pro seniory, narodila se však v Moravských Budějovicích. „Bylo to v místech, kde jsou teď při vjezdu do města ty tři paneláky. S dětmi jsme lítali po polích, pouštěli draky hořely tam ohýnky. To bylo nádherné dětství. Pak ale přišel protektorát,“ vypráví.

Její ročník patřil mezi ty totálně nasazené. Ale díky tomu, že se dostala na učitelský ústav do Brna, na nucené práce nemusela. „Našemu ústavu se říkalo Americká domovina a byl na kopci v Králově Poli. Nejhorší byla doba, kdy všechny kandelábry byly polepené červenými plakáty se jmény popravených. Ke konci války Němci všechno naváželi na královopolské nádraží. To jsme z toho našeho kopce viděli jen kouř, jak stoupá z lokomotiv s nákladními vozy plnými děl. Mezi tím pobíhali vojáci a celé Brno bylo natřeno šedivě, tou jejich barvou. Bylo to jako peklo. To si nedovede představit nikdo, kdo to neviděl,“ líčí pamětnice.

Jednadevadesátiletá učitelka Boleslava Achrerová získala nejvyšší resortní onenění – medaili ministerstva školství 1. stupně za dlouhodobou vynikajicí pedagogickou činnost.
Učitelka Achrerová: Děti jsou pro mne vším

Vše se ale změnilo v roce 1945. Nejen proto, že přišla svoboda, ale také proto, že dostudovala a dostala umístěnku do Čáslavi. A také proto, že mohla být s manželem, který přežil pět let v koncentračním táboře. „Pětačtyřicátý, to byla krása. A ještě předtím, než jsme dorazili do Čáslavi, jeli jsme se podívat do Prahy. Ještě jsme tam sice lezli přes barikády, ale chtěli jsme pozdravit Matičku Prahu,“ pokračuje s tím, že v Čáslavi byla pouhý rok. Pak dostala místo ve Vranově nad Dyjí.

Tam jí však prostředí nesvědčilo, začala trpět dýchacími potížemi. „Byli jsme tam rok a já najednou dostala strašný kašel. Lékaři mi psali lázně, pak mi ale řekli, abych šla z Vranova pryč, že mi tam něco vadí. A tak jsme po deseti letech šli do Šumné, kde jsme byli sedmadvacet let. Tam bylo tak zdrávo, že jsem už lázně nepotřebovala,“ usmívá se paní Achrerová.

Boleslava Achrerová
Narodila se 13. února 1922 v Moravských Budějovicích.
Studovala v Brně, profesně je spjata zejména s Vranovem nad Dyjí a Šumnou.
Má dceru, vnoučata a pravnoučata. Manžel a syn již zemřeli.
V myslibořickém domově pro seniory Diakonie Československé církve evangelické žije tři roky.

Dětí, které učila, jsou stovky, možná i tisíce. A dodnes na ni prý rády vzpomínají. „Mí žáci mi volají, jezdí za mnou. A taky mi psali spoustu gratulací. To jsem až brečela, jakou lásku do nich dávali. A tak si říkám, že jsem nadarmo nežila. Světu jsem dala dvě vlastní děti, ale k tomu jsem jich vychovala takovou spoustu… Navíc mě těší, že je mezi nimi také hodně učitelů,“ zamýšlí se.

Jednadevadesátiletá učitelka Boleslava Achrerová získala nejvyšší resortní onenění – medaili ministerstva školství 1. stupně za dlouhodobou vynikajicí pedagogickou činnost.Učitelka Boleslava Achrerová získala medaili ministerstva školství 1. stupně.Zdroj: DENÍK/Dalibor KrutišI díky své lásce k dětem obdržela nejvyšší vyznamenání od ministra kultury. „Je to medaile za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost. Dostala jsem ji v jednadevadesáti letech, byla jsem si pro ni v Praze. To jsem tam ještě courala, šla jsem se podívat na orloj, Vltavu a Karlův most,“ vypráví žena, které by stovku nikdo nehádal.

Má nějaký recept na vitalitu a dlouhověkost? „Já jsem milovala ryby. Tatínek byl rybář, stejně tak i manžel, syn, dcera, vnučka i pravnučka. Takže já mívala celý rok ryby, to se na tom zdraví možná projevilo. Taky se neumím hádat, raději vždy uhnu. Špatné věci jsem se naučila házet za sebe, nemyslet na ně. V létě musím mít pořád otevřená okna. Otevřu je, jak začne květen, a zavřu je až v září. Ráno vstávám v šest, odpoledne nespím, to jdu raději do parku. Vezmu si s sebou knihu a křížovky a alou nahoru na kopec. A hlavně vůbec nemyslím na to, že je mi tolik let,“ směje se oslavenkyně.