Málokdo si ale uvědomí, že svůj první den na nové škole si v tu chvíli prožívají také tisíce čerstvých středoškoláků, pro něž je tento den možná ještě důležitější než pro malé prvňáčky. Hlavou se jim honí spousty otázek a doufají, že si se svými novými spolužáky padnou do oka a že to na nové škole nějak vydrží.


Prvního září vcházím po dvou měsících sladkého volna zpátky do budovy třebíčského gymnázia. Samozřejmě suverénně a v klidu, koneckonců jsem tu už počtvrté a naposledy. To jediné mi kazí jinak vcelku zajímavý den, poněvadž stejně jako prváci doufají, že si v novém prostředí najdou kamarády, my čtvrťáci máme úplně jiné problémy: za rok už budeme (snad) přijatí na nějakou vysokou školu v (snad) úplně jiném městě… Dostaneme se tam, kam chceme? Splní se nám naše sny? Odmaturujeme?


O maturitě a její nové tváři nám naše třídní učitelka vykládá asi nejvíc. Je to vlastně hned její první věta po klasickém „Vítám vás po prázdninách zpátky. Vidím, že jsme se sešli všichni…“ Poté nám rozdá rozvrh. Náš poslední rozvrh na střední škole. A stejně jako třikrát předtím, ani tentokrát není nikdo zcela spokojen.


Po další hodině úřednických formalit jsme propuštěni a vycházíme do chladného vzduchu, který je již cítit podzimem. Navzdory tomu, že tuším, co nás maturanty v letošním školním roce čeká, si ani nijak nestěžuji. Koneckonců, vzhledem k tomu, že na vysokých školách výuka zpravidla začíná až začátkem října, je to naše poslední „školní“ 1. září v životě.

RADEK BLAŽEK