Svému předsevzetí dostála stoprocentně. V současnosti je jedinou pilotkou proudových letounů České armády. Nyní pilně cvičí na základně v Náměšti.


Kdy se poprvé prolétnete nad Třebíčskem?

Tak koncem příštího týdne, už se na to těším.

Hýčkají si vás tady v Náměšti kolegové?


Spíš bych řekla, že mě přijali jako rovnocenného parťáka. Je to tu fajn.

Kde byl prapůvod myšlenky stát se pilotkou?


Letěli jsme s rodiči na dovolenou dopravním letadlem, myslím, že to bylo na Ibizu. Tak jsem si říkala – hm, to je zajímavá práce. Byla jsem se podívat v kabině, začala jsem se pilotů vyptávat, co a jak. A nápad byl na světě. Měla jsem i štěstí, že armáda pro ženy otevírala obor pilot již v době, kdy já jsem končila střední školu, tedy po roce 2000.

V Česku už jsou profesionální pilotky, pokud se nemýlím.


Myslím, že je u nás dokonce devět civilních pilotek, z toho jedna je tuším kapitánkou na boeingu. Vojenské pilotky jsme tři, přičemž jedna létá s vrtulníkem Mi-17 v Přerově, druhá s dopravním letounem L-410 v Praze - Kbelích a já na proudovém Albatrosu L-39.

Jaký byl první let ve stíhačce?


Hodně rychlý (úsměv). Stroj L – 39 létá běžně čtyřsetkilometrovou rychlostí a já byla zvyklá z předešlého výcviku tak na těch 180 kilometrů v hodině. To je víc než jednou takový nárůst rychlosti. K tomu člověk dostane na hlavu helmu, na obličej masku, má na sobě takzvané anti-G kalhoty a je hodně pevně připoutaný. Navíc kabina je docela velká. Jen jsem koukala, všechno bylo strašně nové. Ale musím říct, že se na to rychle zvyká.

Kolik už máte nalétáno?


Teď mám 350 hodin, z toho 50 na cvičném Z 142 a 300 hodin na L-39 Albatrosu. Všechny úkoly zdaleka nemám odlétané, to hlavní z výcviku mě čeká tady, v Náměšti.

A váš nejšílenější okamžik za dobu, co létáte?


Jednou se mi při akrobacii rozsvítila kontrolka zastupující kritické funkce. Honem jsem zklidnila let, přehodnotila situaci, a co nejrychleji zamířila k letišti. Alespoň jsem si ověřila, že v takové situaci nezpanikařím a dělám, co je důležité.


Jako školu jste vlastně vystudovala?


Začínala jsem šestiletým sportovním gymnáziem, ovšem tou dobou jsem se pevně rozhodla, že chci profesionálně létat. Takže jsem přešla na klasické gymnázium, kde bylo více matematiky a fyziky i potřebné angličtiny. Kamarádi mě varovali, že přijímačky na brněnskou Univerzitu obrany fakultu letectva obor pilot jsou hodně těžké a rok před tím dívky, které se tam hlásily, neuspěly. Šla jsem do toho a prostě to vyšlo.

Z čeho se takové přijímací zkoušky skládají?


Z matematiky, fyziky, angličtiny a tělocviku. Zrovna v angličtině jsem se cítila docela jistá. Navíc už jsem měla předem hotové zdravotní prohlídky v Ústavu leteckého zdravotnictví, kde jsou velmi náročná kritéria. To byla pro mě výhoda.

Je po dobu studia na zmíněné univerzitě jisté, že bude z každého vojenský pilot?


Není. Ve chvíli, kdy se začne létat první část výcviku v Pardubicích na menších letounech zlínské výroby Z 142, mohou kohokoliv z létání vyřadit úplně, pokud není dobrý. Navíc jakýkoliv vážnější úraz znamená též konec.

Měla jste před vysokou nějakou zkušenost s létáním kromě cest na dovolenou?


Jasně, od počátku, co jsem zatoužila být pilotkou, mi bylo doporučeno přihlásit se do aeroklubu. Začínala jsem na větroni L-13 Blaník, což byla dobrá volba. Nemá motor a člověk v něm nejlépe zažije pocit letu, i jak se letadlo chová, jak jej ovládat. Je to jeden z nejhezčích způsobů létání.

Jak se dělají u armády papíry na proudové letadlo?


Vojenský pilot musí projít už zmíněným základním výcvikem na letounu Z-142. Na proudových letounech se začíná létat základní, pokračující i bojový výcvik na typu L-39 Albatros a je možnost se přeškolit na L-159 Alca a dál na JAS-39 Gripen.

K čemu je vlastně český vojenský pilot školený?


K úderům na pozemní cíle a ke vzdušným bojům. Pokud by nás piloty hodlala armáda vyslat do nějaké akce nebo třeba na misi, záleží na jejím konkrétním charakteru, navíc ne každý pilot plní úplně všechno, jde o vycvičení na přesně daný úkol.

Co vás na práci pilota baví a co naopak moc nemusíte?


Nejlepší je samozřejmě samotné létání. A mezi spíš méně záživné věci počítám například trénování obrany proti zbraním hromadného ničení, to je pro všechny vojáky stejné, všichni se toho musejí pravidelně zúčastňovat. Občas je složité stíhat všechno.

Jaké jsou vaše plány v armádě?


Dokud to zdraví dovolí, chci létat. Z menších L-39 bych chtěla postupně přejít na L-159 a samozřejmě na Gripeny, které jsou u nás nejvyšší metou. Ale ráda bych se proletěla taky americkou nebo ruskou technikou, pokud bude příležitost. Letadel je tolik a nabízejí takové možnosti, že člověk by rád porovnal, jak se to které ve vzduchu chová, jaké jsou rozdíly ve způsobu řízení. Je to čirá zvědavost.

Jaké sporty děláte? Předpokládám, že do rizik se příliš neženete.


Mám ráda hlavně zimní sporty, takže když někam jedu lyžovat nebo na snowboard, už se do toho tak neženu. Přece jen zlomená noha mě může na tři měsíce vyřadit z létání a to potom strašně chybí a je těžké to dohánět. Pak si taky ráda zahraju hokej, squash, chodím si zaplavat.

K vaší práci patří adrenalin. Co adrenalinové sporty?


Mám samozřejmě několik povinných seskoků padákem, ale při tomhle zaměstnání na sebe musím být prostě opatrná, všechno si hlídat.

Máte nějakou vyloženě dívčí zálibu?


Vlastě ani ne. Jednak na to není čas a mě to ani neláká.

Odkud vlastně pocházíte?


Z Pardubic.

Jako malá holka jste byla spíš v holčičí partě s kočárky nebo jste čas trávila v partě kluků?


Kočárky moc nebyly. Kamarády jsem měla tak napůl, kluky i holky. Spíš jsme se věnovali sportu, rodiče mě k tomu vedli, odmalička jsem lyžovala.

Co dělají vaši rodiče?


Matka je zubní lékařka, otec obchodní ředitel.

Jak se tvářili na vaše neobvyklé rozhodnutí stát se vojenskou pilotkou?


Táta byl nadšený, pro něj je to dodnes super, říká, že by se taky rád proletěl stíhačkou. Maminka má strach. Když ví, že zrovna ten den létám, intenzivně na mě myslí. Zpočátku z mé volby moc nadšená nebyla, doufala, že si to třeba ještě rozmyslím. Ale asi to už bere tak, že je ráda, že dělám, co mě baví.

Máte sourozence?


Sestru mladší, dvacetiletou, studuje na ČVUT v Praze architekturu, dělá skateboarding. O létání ovšem nechce ani slyšet. Skoro jsem ji přesvědčila, aby zkusila větroň, ale ona na tyhle věci není. I v dopravním letadle se moc necítí.

A vy, když teď sednete do dopravního letadla, jak se cítíte? Přece jen jste zvyklá na stíhačku.


Nerada takhle létám. Nevyhovuje mi role cestujícího, kdy nejsem v kabině, nevidím parametry letu, nemám to prostě ve svých rukách. Jsem zvyklá během letu pořád něco sledovat a najednou není co dělat.

Co přítel, taky je letec?


Jasně, na vrtulníku v Praze – Kbelích.

Máte řidičák na auto?


Mám a jezdím ráda. I když ve vzduchu se cítím bezpečněji.

Kde v Náměšti bydlíte?


Na vojenské ubytovně. Na víkendy jezdím domů, k rodičům do Pardubic, kde mám i svého psa, maltézáčka.

Plánujete rodinu, děti?


Popravdě řečeno, moje myšlenky se teď ubírají úplně jiným směrem, nad případnou budoucí rodinou v téhle fázi nepřemýšlím.

Kariéra vojenského pilota není věčná. Co pak?


Nevidím to zrovna na airbus či boeing, ale komerční létání by to mohlo být. Dnes je fůra možností. Taky bude záležet na tom, kolik budu mít peněz na získání potřebných kvalifikací. Důležité bude i štěstí, prostě být ve správný čas na správném místě.