Prakticky každého, kdo k rapotické věznici dorazil a vystoupil z automobilu, neminuly zvídavé dotazy. „Nevíte něco nového? Kdy je začnou pouštět?" tázal se Pavel Stojka, který před žalářem netrpělivě, avšak vytrvale očekával čerstvě nabytou svobodu svého bratra Reného. „Děkujeme panu prezidentovi a přejeme mu hodně štěstíčka a zdravíčka a plno peněz. Amnestií nám všem udělal velkou radost. I když je pravda, že mohla být ještě větší. Určitě to s bráškou, až ho pustí, oslavíme," líčil své pocity.

Další z bratrů popsal příběh, který uvěznění sourozence předcházel. „Bránil našeho nejmladšího bratra, kterého píchli v Brně ve Vaňkovce nožem. Zapletl se do rvačky a byl obviněn z výtržnictví," řekl Patrik Stojka. „Za to, že bránil svou krev, dostal šest měsíců natvrdo," dodal s tím, že amnestií mu prezident prominul poslední dva.

Svůj temperament dávala rodina najevo ve chvílích, kdy se v zamřížovaných oknech objevili ruce některých vězňů. „Neznáš Renka? Půjde domů?" pokřikoval do prostoru věznice Pavel Stojka a jeho jednání nenechalo klidnými dozorce, kteří zanedlouho vyšli před věznici. „Zanechte toho a nekomunikujte s odsouzenými," káral jej jeden z nich. Místo pochopení se však dočkal spršky často i peprnějších slov.
Pracovníci třebíčského okresního soudu přicestovali do rapotické věznice už v dopoledních hodinách. „Bylo kolem půl desáté. Nechtěli nám ale nic říct. Mohli by pustit rovnou všechny vězně, to by bylo nejjednodušší," poznamenal Pavel Stojka.

Na parkovišti se pohybovali policisté, aby monitorovali prostor před věznicí. Zasahovat však nemuseli.

Projev nadšení i svého uměleckého talentu neskrývali ani někteří vězni. Z plic jednoho z nich se nesl nápěv písně, kterou nazpívala Helena Vondráčková. Symbolicky tak okolím věznice znělo: „Tentokrát se budu smát já, tentokrát se budu smát já."

KAMIL ČERNÝ