Auto parkuji před bývalým obchodem. A jdu hledat obecní úřad, kde sídlí volební komise. Cestou nepotkávám ani živáčka, jen u jednoho stavení se na mě rozkejhá párek hus, který vzbudí pospávajícího vlčáka u sousedů. Ten spustí štěkot, k němuž se postupně přidávají další psiska, takže můj příchod k obecnímu úřadu rozhodně nelze nazvat nenápadným.

Na radniční budově je připevněna česká státní vlajka. Schválně píšu, že je připevněna, protože ona nevisí na žádné žerdi, jako tomu obvykle na podobných institucích bývá, nýbrž ji karabinky drží na elektrické skříni ve svislé poloze. Se zájmem si tento neobvyklý jev prohlížím, a pak už vstupuji do chodby. Šipky vystřižené z bíločervenomodré trikolory mne neomylně vedou k volební místnosti.

Vstupuji dovnitř a překvapuje mě, jak je stísněná. Z volebních místností v sídlištních školách jsem zvyklý, že komise sedí vedle sebe podél dlouhého stolu. Tady tomu tak ale není. Ono by to totiž ani nešlo. Stěží se sem vejdou tři sedící lidé vedle sebe. Další tři museli vzít zavděk druhou částí místnosti, kde se nachází jednací stůl, u něhož se zřejmě schází zastupitelstvo obce. Odborníci na rovnost pohlaví by v Kozlanech měli radost, protože komisi tu mají genderově vyváženou. U stolu vzadu sedí trojice mužů, u stolu u vchodu příchozí naopak vítá trojice žen.

Od jednacího stolu vstává předseda komise, který se představuje jako František Všetečka. „Zatím chodí dost,“ sděluje mi a jeho slova potvrzuje zapisovatelka paní Ivana Valová, která promptně počítá zakroužkovaná jména. „Šestnáct, sedmnáct. Už jich máme osmnáct ze 114,“ hlásí. Více než desetiprocentní účast po pouhých třech hodinách od otevření volebních místností opravdu dává naději na to, že by situace mohla být lepší než před čtyřmi roky. Navíc mezi těmi, jimž už byla vydána šedá obálka, je uvedeno i jméno paní, která podle komise k volbám dosud nikdy nepřišla, a na chatách u nedaleké Dalešické přehrady poslední pěkné dny tráví i jejich majitelé z Brna, kteří chodí volit s voličskými průkazy. A tak je možné, že i oni účast navýší.

Pan Všetečka je ostřílený matador, ve volebních komisích zasedá už třicet let. I ostatní, včetně dvou mladíků u zasedacího stolu, potvrzují, že už v komisi také alespoň jednou byli. Až na mladou paní, která si nepřála uvést své jméno. Můj dotaz, jak se jí práce u voleb líbí, ji trochu uvedl do rozpaků. „Zatím je to dobrý,“ plaše krčí rameny, ale pod jejím respirátorem tuším úsměv. Zkušenější členové ji zřejmě dobře instruovali, jak se připravit na dlouhou chvíli. Vidím totiž, že si s sebou vzala cestopis od brněnského cestovatele Ladislava Zibury.

Ve volební místnosti je hezky, obrázky letadel a pohledů na Kozlany jsou také hezké, ale má to jednu chybu. Během našeho desetiminutového rozhovoru žádný volič nedorazil. A tak se rozhoduji, že komisi na chvíli opustím a podívám se po obci.

Oni na to prostě…

Po asi sto metrech potkávám prvního obyvatele. Bohužel ještě nevoliče. Asi osmiletý klučina si mě prohlíží zpoza plotu, před kterým jsou krásně pomalované kameny. Zřejmě jeho práce… Rodiče ale nikde nevidím, a tak pokračuji dále k nedaleké dílně, ze které voní dřevo. V ní nacházím staršího pána, kterého můj příchod ani příliš nepřekvapuje. „No víte, já si myslím, že dneska se ti mladí berou hrozně pozdě anebo je to samá psí knížka,“ rozvádí zeširoka. „A na to ostatní prostě…“

Pán místo tří teček použil jisté expresivní slovo, které do novin nemůžeme vložit, na druhou stranu oceňuji, že svůj názor vyjádřil velice polopaticky. „Oni jsou všichni typu ‚já nevím‘ a ‚mně je to jedno‘. Nezajímá je, co bude, a ani nemají žádnej názor. Nikam nepatří,“ vysvětluje mi.

Pana Kratochvíla politika zjevně zajímá, volit půjde, ale v tuto chvíli má jiný zájem. Hromadu dřeva, kterou musí zpracovat. „To víte, přišla kůrovcová kalamita a padly mi všecky lesy. Co šlo, to jsem zachránil. Táta byl truhlář, mám po něm nějaké mašiny, tak z toho dřeva něco vyrobím. Šel jsem do důchodu a tímhle se budu bavit,“ říká mi a zve mě na pozemek, jemuž vévodí stará mlátička a skleník s dozrávajícími rajčaty. Ukazuje mi nějaké výrobky ze dřeva a ve stodole krásný kříž. „Ten dělám od osmnáctého roku. Nechám ho posvětit a pak k tomu zahrajeme československou hymnu. Já totiž s rozdělením Československa nesouhlasím, mám na Slovensku moc kamarádů z vojny, a podle mě to bylo zbytečné,“ zamýšlí se.

Když jdeme zpátky k dílně se dřevem, před rozloučením dodává: „Tady chci zřídit takové malé muzeum staré zemědělské techniky.“

Já vám povím, proč lidi nechodí volit. Protože všichni lžou!

Inu, je krásné, když se člověk dokáže na důchod takto zabavit, a já jsem rád, že jsem našel tak upovídaného respondenta. A těch po Kozlanech rozhodně není mnoho. Nikde ani noha, ale v dálce vidím stoupat kouř, a tak mířím k němu. Když přicházím blíže, vidím oheň, jenž úspěšně vykuřuje přilehlou bytovku, a u něj pána asi mého věku se dvěma malými kluky, kteří se připravují na opékání špekáčků. „Já nejsem z Kozlan, ale z Popůvek,“ informuje mě, což ve mně vyvolá obavy, že tím je náš rozhovor ukončen. Vzápětí ale pokračuje: „Ale já vám řeknu úplně přesně, proč lidi nechodí volit. Protože všichni lžou!“

Na poslední slovo dá pořádný důraz a aby bylo jisté, že jsem se nepřeslechl, tak ho ještě jednou zopakuje: „Lžou. Kdyby splnili aspoň z poloviny to, co slibujou. Proto ty lidi nebaví volit. Koho to má bavit. A co jsme se bavili v práci, tak ono ani není z koho vybírat. Každej se dostane k moci a každej hrabe jenom pod sebe.“

Zajímá mě, zda tedy také nevolil. Proto mě trochu překvapuje odpověď: „Ne, já už mám odvoleno,“ říká.

Po 22. hodině ještě panu Všetečkovi telefonuji, jak vypadají výsledky v mezičase. „Tolik lidí tady asi ještě nikdy nebylo,“ sděluje mi. „Už jich dorazilo 56, z toho tři lidi měli volební průkazy, takže teoreticky bychom mohli mít až 117 voličů. Odhaduji, že zítra jich přijde ještě tak dvacet třicet. Jak říkám, takovou účast jsme tady ještě neměli.“

A pak, že v Kozlanech lidé nechodí k volbám.