VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Problémem Keni je středoškolské školné

Třebíč, Essumba /ROZHOVOR/ - Filip Rosenkranc strávil loni na podzim tři měsíce ve vesničce v západní Keni, kde učil na tamní základní škole a pomáhal rozjet soběstačný projekt na pomoc sirotkům.

19.2.2012
SDÍLEJ:

Hodina matematiky.Foto: Filip Rosenkranc

Jak jste se dostal k tomu jetdo Keni?

Mojí motivací bylo studium mezinárodních vztahů, kde mě nejvíce zajímají rozvojové země. A chtěl jsem do takové země jet a vyzkoušet si na vlastní kůži, jaké to tam je žít. Není mi blízké jen cestovat a poznávat, ale chtěl jsem tomu dát nějaký smysl. Chtěl jsem nějaký dlouhodobější rozvojový projekt, při kterém bych mohl žít mezi lidmi. Našel jsem si neziskovou organizaci INEX-SDA, která takové projekty nabízí po celém světě. Věděl jsem, že chci Afriku, protože to je nejchudší rozvojový region, a tam jsem si vybral Keňu, protože se tam mluví anglicky.

Co za projekt jste si vybral?

Zvolil jsem si učení na základní škole, protože pracuji s dětmi a mládeží.

Rozhodně tedy nešlo o klasickou brigádu v zahraničí.

Takové brigády bývají ve vyspělejších zemích. V těchto zemích nejsou peníze, aby vám platili. Když tam člověk přijede jako běloch, tak oni vás vnímají jako toho, kdo má peníze. A není reálné, aby vám ještě platili.

Co jste měl zajištěné a kolik jste platil?

Já jsem platil té organizaci pět tisíc měsíčně a měl jsem z toho hrazenou cestu z letiště, dvoudenní školení v Nairobi, cestu do vesnice Essumba, kde jsem působil, ubytování v rodině a stravu.

Jak jste tam cestoval?

Do Nairobi jsem letěl z Amsterodamu osm hodin a do západní Keni poté autobusem asi sedm hodin. Na místě se pak dá jezdit takzvanými matatu něco mezi minibusem a dodávkou. Oficiálně jsou pro sedm až čtrnáct lidí, ale většinou jich tam jezdí až dvojnásobek.

Co jste věděl dopředu o Keni?

Určitě jsem víc věcí nevěděl, než věděl. Byl jsem hodně otevřený tomu, co přijde. Věděl jsem, že je relativně bezpečná, že bělochů tam je víc, takže jsou na ně zvyklejší, že se tam mluví anglicky a že je tam nebezpečno hlavně v noci, kdy je potřeba si dávat pozor. Taky jsem věděl, že to je relativně vyspělejší země, ale zároveň region západní Keni, kam jsem jel, je zase chudší.

Jak velký rozdíl to potom byl, když jste tam první den dorazil?

První den jsem strávil v Nairobi, to ještě nebyl velký šok. To je prostě klasické velké město hodně aut, zácpy, smog, supermarkety a podobně. Je tam větší špína. Toho si člověk všimne hned. Lidé tam nejsou zvyklí vyhazovat odpadky do košů, natož třídit odpad. A samozřejmě tam jsou všude černoši.

Měl jste pocit, že ztrácíte anonymitu?

Tady u nás člověk krásně zapadne, protože vypadá stejně jako všichni ostatní. Tam člověk pochopitelně barvou pleti vyčnívá a nějaká anonymita tam nehrozí. Navíc s tím mají spojenou spoustu předsudků. Když vidí bělocha, tak vidí peníze, a podle toho se k člověku i chovají. Ono je to založené i na pravdě. Přestože jsem u nás chudý student, tak tam člověk bohatší je.

Keňa leží hned vedle Somálska, kam teroristé unášeli z Keni Evropany. A to i v době, kdy jste tam byl. Měl jste obavy?

Právě v době, kdy jsem byl v Keni, tak únosy nabraly na intenzitě. Keňa kvůli tomu začala útočit na Somálsko. To jsem dopředu nevěděl. Jinak bych se bál asi o něco víc. Ale na druhou stranu dělo se to na opačné straně země, než jsem byl já. Poslouchali jsme to pouze v rádiu.

Rádio je tam hlavní spojení se světem?

Na vesnici nemá většina lidí elektřinu, takže rádio je jediný zdroj informací. Do něj jen stačí koupit jednou za čas baterky. Noviny se dají sehnat v nedalekém městečku, ale pro lidi z vesnice jsou, i v přepočtu za deset korun, drahé. Pár bohatších má televizi, ale to je spíš výjimka.

Když se dostaneme k vaší hlavní pracovní náplni, co jste měl učit?

Neměl jsem nic daného předem. Dojel jsem na místo a tam jsme se domluvili. Já jsem chtěl učit hlavně matematiku, takže jsem učil především tu, a trochu také angličtinu. Ujala se mě jedna z učitelek a na začátku mi hodně pomohla. A ukázala mi, jak učit devadesát dětí naráz.

Jak těžké to ze začátku bylo?

Začátky byly hodně těžké. Když člověk přijde do třídy a tam se postaví devadesát dětí a sborově ho pozdraví, tak ho to ohromí. Následně si uvědomí, že v tom musí pracovat. Měl jsem dopředu představy, jak si budu každé dítě pamatovat jménem a jak k nim budu přistupovat individuálně, ale v těch počtech to vůbec nejde. Pozoroval jsem, jak učí oni, a pokusil se to přizpůsobit svému stylu. Ale největší problém byl jejich rozvrh hodin.

V čem?

Byl sice vyvěšený na nástěnce, ale nikdo ho tam nedodržuje. Jediná jeho pevná místa byl čas na oběd a na svačinu. Pak v něm sice bylo rozepsané, kdo co učí, ale tak to vůbec nefunguje. Učitelé třeba vůbec nepřijdou. Každý ví, co je má učit, ale kdy, to se řeší dost improvizovaně. Prostě nakouknou do třídy, a když je tam volno, tak jdou učit. Jinak počkají, než předchozí učitel skončí, nebo jdou do jiné třídy. Oni jsou na to zvyklí, takže jim to problémy nedělá, ale já jsem byl hlavně zpočátku dost bezradný a museli mi pomáhat a posílat mě do volných tříd.

Asi to všechno souvisí s tím životním stylem. Jako v té dopravě, kde se také nespoléhají na žádné jízdní řády. Je to tak?

Čas tam plyne úplně jinak. Spíš jakoby stojí. Promrhal jsem tam spoustu hodin nejrůznějším čekáním. Já jsem zvyklý, že potřebuji pořád něco dělat, ale oni to tak nevnímají. Domluví například poradu učitelů a rodičů a rozešlou pozvánky na osmou hodinu. V tu dobu tam nebyl nikdo, v devět přicházeli první, do jedenácti se scházeli a až byli všichni, tak se začalo.

A jak se dá zvládat devadesát dětí ve třídě? Poslouchají?

Ve škole je poměr sedm set dětí na dvanáct učitelů. Základem je disciplína. Učitel má rákosku, ta je tam jako každodenní hrozba. Za drobnosti je jen lehce švihnou, za větší prohřešek dostanou regulérní výprask, což se neobejde bez pláče. Já jsem rákosku nepoužíval, protože mi to bylo proti srsti, ale občas se to projevilo. Takže po pár hodinách, kdy si na mě děti už zvykly, se některé bavily trochu nahlas, takže na ně musel přijít někdo houknout.

Jak probíhala hodina?

Člověk jim vysvětlí látku, pak si některé zavolá k tabuli, aby to ostatním ukázalo. Když někdo rušil, tak jsem ho pozval k tabuli, aby to šel ukázat. A on se pak stydí, protože ví, že to neumí. Když jsem viděl, že to pár z nich chápe, tak jsem napsal pár příkladů na tabuli a oni počítali a průběžně za mnou chodili, abych jim to opravil. Oni milují červené fajfky v sešitech.

Ústní zkoušení by tam zabralo asi hodně času…

To tam vůbec neprovádějí. Zkoušení tam probíhá pouze písemně a navíc centrálně na úrovni okresů, krajů či celostátně. Na základě těchto testů jsou známkováni a postupují do dalšího ročníku.

Platí se v Keni nějaké školné?

Pár let zpátky bylo zavedeno základní vzdělání zdarma. Ale úplně zadarmo to přesto samozřejmě není. Musí si pořídit uniformy, pomůcky a další věci. I tak je to pro rodiče velká zátěž. Nicméně většina dětí základní školu vychodí, ale to je pro velkou část z nich konečná. Za střední školu se totiž již platí. To si myslím, že je jeden z největších problémů Keni. Většina dětí na studium na střední škole nemá peníze, a končí tak vzdělání bez šance na práci.

Funguje v Keni nějaký systém stipendií?

Na konci osmé třídy píší velký závěrečný test a nejlepší žáky z každé školy zkontaktují soukromé firmy, které mu zasponzorují střední školu. Nějaké programy jsou tam také, ale vůbec to nepokryje poptávku. Asi to je nejvhodnější způsob začít od těch nejlepších a až bude víc peněz, tak to rozšířit.

Jaká je keňská kuchyně?

Na náš styl je málo pestrá. Ve škole jsem měl každý den stejný oběd ugali. To je kaše, která se dělá z vody a kukuřičné mouky. Má to konzistenci jako plastelína. Naberete si ho rukou, uhněte a přidáte, co máte. Většinou to byla zelenina sukuma wiki, která je něco mezi špenátem a kapustou.

Co třeba maso?

Maso je drahé, takže to mají jen výjimečně. Ugali je jejich národní jídlo a pokud chlap nemá večer na stole ugali, tak je nespokojený. Alternativou je rýže, která je srovnatelně drahá, ale říkají, že je to jídlo pro asiaty, kteří jsou malí a nepotřebují tolik síly. Ale dají si ji občas třeba s fazolemi. To jsem asi vyčerpal všechno základní jídlo, co jsem tam za ty tři měsíce jedl.

A ochutnal jste i něco neobvyklého?

Mají speciální druh mravenců s křídly. Ty rády chytají děti. Mají na ně speciální pasti a jí je buď přímo zaživa, nebo je donesou domů, kde se uvaří či usmaží. Ale je to jen taková chuťovka. Aby se jich člověk nasytil, muselo by jich být hrozně moc. Mají několik druhů banánů, které, když se uvaří, tak chutnají jako brambory. A úžasné je tam pochopitelně ovoce, které je levné.

Jaký byl váš běžný den na keňské vesnici?

Já jsem vstal po šesté hodině, ale to už paní domácí Grace byla vzhůru a vařila čaj k snídani. První vstává žena, která se musí postarat o domácnost. Na osmou jsem šel do školy, kde jsem byl do půl páté. Pak jsem přišel domů, kde byl Jacob můj domácí, který byl nezaměstnaný. Stejně jako většina mužů ve vesnici. Pak přišla Grace. Ta pracuje jako zdravotní sestra. Ani se nezastavila a rovnou začala vařit. Když dorazila jejich dcera, která byla v osmé třídě, začala mámě pomáhat. Kolem osmé jsme se navečeřeli celá rodina. To se mi líbilo. A spát se šlo kolem desáté.

Jaké tam je postavení žen?

Role mají celkem striktně rozdělené. Úkolem ženy je se starat o domácnost. A chlap by měl zajistit obživu. Měl by mít práci a každý den donést jídlo na stůl. Ale ne vždy to takto funguje.

V rodině, kde jste žil, ale muž práci neměl.

Přesně tak. Přesto žena, když přišla z práce, tak se bez zastavení hned vrhla na domácí práce. Nějaké obrácení rolí je tam nemyslitelné. Jacob se sice doma snažil pomáhat, ale kdyby tam jeden muž viděl druhého, jak například vaří nebo jde pro vodu, tak se mu ostatní vysmějí. Tradičně je to totiž ženská práce.

Vy jste zkusil jít pro vodu?

Když jsem se ze začátku nabízel, že pomůžu, tak se Grace hodně zdráhala. Není to prostě zvykem, aby pro vodu chodil muž. Ale nakonec jsem si chodil pro vodu a pral jsem si sám. Ale od bělocha to berou. Ženy prý pak sice říkaly mužům, proč nemohou jít také pro vodu, když může běloch, ale žádnou revoluci jsem tam nezpůsobil.

Jak těžké to je pro nezaměstnaného muže si v takové společnosti najít svoji roli?

Ženy v Keni jsou v tomhle nenáročné. Grace Jacobovi nic nevyčítala. On Jacob občas pomohl třeba s vařením. Pokud nemají práci, snaží se uživit sami. Pletou například košíky a prodávají je na trhu. Nebo se starají o malé políčko či zvířata. Ale je to pro ně velký tlak na psychiku. Když má člověk rodinu a ví, že ji nedokáže uživit, tak se to těžko snáší. Začnou tíhnout k pití.

V tom se asi odráží ten problém se středním školstvím.

Pokud nemají střední školu, tak skoro nemají možnost najít práci. Když se jdete někam zeptat, tak se většinou zeptají, koho znáš tam nahoře. Nebo jak nás můžeš uplatit. Jeden známý se tam ptal například na práci u policie a muž, který dělal přijímací řízení, mu řekl, že ho vezme, pokud mu dá šest svých prvních platů.

Takže problémem je i korupce a protekce?

Další kamarád, který měl dokonce vysokou školu, se byl na práci ptát více než padesátkrát a pokaždé to skončilo stejnou otázkou, koho znáš tam nahoře. Takže teď pracuje jako dobrovolník. Řada z těch mužů však skončí na drogách. Nejlevnější je tam lepidlo. Nebo se flákají po vesnici a zakládají rodiny, o které se pak nedokážou postarat.

Tím se dostáváme k další věci, se kterou jste tam pomáhal, a to jsou sirotci.

Všechno se to stalo dost neplánovaně. Když jsem začal poznávat, jak to v té vesnici funguje, tak jsem zjistil, že tam je velký počet sirotků. Za sirotka se považuje i dítě, které má jen jednoho rodiče. Těch dětí se vždy někdo musí ujmout, protože žádný sociální systém pro ně nemají.

Nicméně, i když se jich někdo ujme, tak na ně moc růžová budoucnost asi nečeká…

Záleží jak kde. Pokud ta rodina, která si k sobě vezme sirotky, má už sedm vlastních dětí, tak jim většinou poskytnou střechu nad hlavou, ideálně jim dají najíst, ale peníze například na školu už jim pro ně nezbudou. Tím pádem zase v dospělosti neseženou práci a založí rodinu, o kterou se nedokážou postarat. Je to takový začarovaný kruh.

Jak jste se dostal k pomoci tamním sirotkům?

Poznal jsem iniciativu dobrovolníků složenou z pěstounů a vdov a vdovců, kteří se dali před pár lety dohromady. Dělali pro sirotky vždy v sobotu program, kde je něco naučili a uvařili jim jídlo. Ale došly jim peníze. Vymysleli proto projekt, že nakoupí krávy, ze kterých budou mít díky prodeji mléka příjem. Z toho chtěli financovat iniciativu. Když jsem o tom psal na blogu, tak to řadu lidí v Česku zaujalo. Poslali peníze a díky nim se mohl projekt rozběhnout.

Co jste za peníze pořídili?

Vybrali jsme dost na to, abychom mohli postavit přístřešek a koupit dvě dobré krávy. Důležité je, že projekt je soběstačný a nezávislý na dalších penězích. Vůdcem té skupiny je Jacob, který vyrůstal jako sirotek, a vím, že pro ně udělá, co bude v jeho silách.

Soběstačnost je tam asi hodně důležitá.

To byl prvotní cíl. Vytvořit soběstačný projekt. Ideální je, když tam člověk přinese nějaký impulz, posune je někam a nevytvoří u nich závislost na té pomoci. Teprve takové projekty pak mají smysl.

Filip Rosenkranc

Je mu 25 let.

Bydlí v Třebíči.

Studuje na Vysoké škole ekonomické v Praze obor Evropská integrace

Kromě cestování ho baví hlavně práce s dětmi a mládeží. Rád také sportuje.

Více o jeho zážitcích v Keni si můžete přečíst na jeho blogu: filipvkeni.blogspot.com

Autor: František Vondrák

19.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Pavel Kováčik.

Výsledek voleb hodnotím velmi špatně, reagoval lídr komunistů na Vysočině

Pálovice.
6

V odlehlých vsích zvítězil Okamura. Moc jiných politiků se tam nehrnulo

Je to úžasný výsledek, který jsme na Vysočině nečekali, říká nová poslankyně ANO

Náměšť nad Oslavou – Do Sněmovny se dostala za hnutí ANO na Vysočině také Monika Oborná, osmadvacetiletá projektová manažerka v zemědělství z Náměště nad Oslavou. Kraj tak má nyní čtyři poslance oproti dřívějším dvěma. Hnutí Andreje Babiše tu získalo 28,63 procent hlasů a převálcovalo dříve dominantní sociální demokracii.

Hodnocení voleb: Zklamání i naděje politiků

Vysočina - Politici a odborníci z Kraje Vysočina komentují výsledky voleb

Lídr TOP 09 na Vysočině se obává ztráty demokracie

Vysočina - Strana TOP 09 se do poslanecké sněmovny dostala takříkajíc s odřenýma ušima.

AKTUALIZOVÁNO

ONLINE: Volby skončily. ANO vítězí i na Vysočině

Vysočina - Volby do Poslanecké sněmovny ČR skončily. Vysočina už není oranžová. Zmodrala a ovládlo ji podobně jako jiné kraje hnutí ANO.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení