Autorka popisuje osudy lidí často v emočně rozjitřených, řekněme mezních situacích. Bez zbytečných slov navíc sdělí přesně to, co mělo být řečeno.

Kniha vznikala osm let. Je to tak?
Před osmi lety jsem začala psát. Moje původní motivace ale nebyla: Napíšu knihu! Vůbec jsem takhle neuvažovala. Jak se ale povídky kupily a hromadily, přišla potřeba udělat nějaký další krok. Tehdy jsem oslovila Host, nakladatelství, které zároveň vydává literární měsíčník. Pár povídek jsem jim poslala na zkoušku. Jednu tehdy otiskli, asi za dva roky další. Později jsem jim poslala celý rukopis. Měla jsem to štěstí, že se jim zalíbil.

Nakladatelství Host dostává od různých autorů sto nevyžádaných rukopisů ročně, z toho si vybere dva, které vydá. Jak vám zdůvodnili, že právě vaše kniha prošla sítem?
Nijak. Napsali mi, že je to dobré.

Co vás vůbec k psaní povídek přimělo?
Přišlo něco, co nelze nijak pojmenovat. Silné vnitřní puzení. Trvalo týdny, možná měsíce. Nedovolilo mi večer usnout, nemohla jsem se na nic soustředit. V duchu jsem se ptala: Jak mám psát? Potom přišel den, který si pamatuji úplně přesně. Napadla mne věta, a najednou to bylo jasné. Věděla jsem, že je to první věta povídky. Chodila jsem s ní celý den v hlavě. Večer jsem sedla ke klávesnici a natřískala první odstavec. A bylo to jasné.

Pak jste psala v jednom kuse? Nebo zase až přišla inspirace?
Nejsem člověk, který má pevný režim. Třeba takový Michal Viewegh píše každý den od devíti do dvou, to je pro mne nepředstavitelné. Nevím, kam na ty nápady chodí. Já třeba měsíc nenapíšu vůbec nic. Ale je důležité zase chytit příliv, až přijde. A nepustit ho. Pak je třeba za pár dnů povídka napsaná.

Vaše povídky jsou o nepříliš úsměvných osudech. Jsou za nimi konkrétní lidé?
To ne. Jsem pozorovatel, ráda pozoruji situace a lidi, to mne baví. Vždy si z konkrétního jedince vezmu třeba pohled, větu, tu si ale pak dotvořím. Skutečnou postavu tam nemám.

Do jaké míry je knížka autobiografická? Minimálně v povídce o novináři poznávám otisky z vašeho novinářského života.
To určitě. V povídce jsem si dovolila, co bych si v reálném životě nedovolila nikdy. Že bych se vykašlala na noviny, na redakci a odešla domů, i když jsem to milionkrát chtěla udělat. Udělala jsem to alespoň v té povídce.

Mělo to očistný efekt? Jako že jste se vypsala z frustrace?
Ne, to ne. Nevypisuji se, ale píšu. Psaní v mém životě znamená obrovské štěstí. Tvůrčí činnost je úžasná. Někdo dělá muziku nebo maluje, pěstuje růže nebo peče buchty. I to je tvorba, i když to tak na první pohled nevypadá. A hlavní je štěstí, které při ní lze zažívat.

Mne v knize oslovila povídka o mladém hochovi, který byl bez práce, žil s rodiči, propadal se do depresí, až vše vyústí ve šťastný konec. Jakou máte ráda vy?
Já mám nejradši povídku Duše. Neptejte se mne proč. Nevím to.

Píšete dál?
Píšu. Jsem ve fázi, kdy mám hodně podnětů pro novou povídku.

Do románu se nepustíte?
Na ten si netroufám. Povídka mi dovolí až tak nepromýšlet zápletku, děj a postavy. Je pro mne svobodnějším útvarem. Navíc mne fascinuje každodennost. A ta líp vyzní v krátkém literárním útvaru. Každodennost je většina našeho života. V románu by se ztratila, to by byla škoda.

Jací autoři vás oslovují?
Jan Balabán, Emil Hakl, Alice Munro, Vigrinie Woolfová, Michel Houellebecq, Chaim Potok, Haruki Murakami. Mám ráda i klasiku, Dostojevského, Dickense, Charlotte Bronteovou nebo Jane Austenovou. Ráda vyhledávám nenápadné útlé knížky, které nemají křiklavé obaly s pečetí světového bestselleru, ty mnohdy skýtají opravdový poklad. Stalo se mi to s autorkou Aimee Bender. V její povídkové knize Tvrdohlavá stvoření jsou brilantní, odvážné, pestré a nesmírně silné povídky. Krásně fantasmagorické.