Roky příprav předcházely zápisu Třebíče na Seznam světového kulturního dědictví Unesco. Došlo k němu před dvaceti lety. Takříkajíc vše pod palcem měl Michal Beneš, diplomat, který tehdy pracoval na ministerstvu kultury jako tajemník pro kulturní záležitosti Unesco. „Jedním z mých úkolů byl třeba doprovod oficiálního experta Jukky Jokilehta. Musel jsem se o něj postarat a taky ho trochu ohlídat. Což se mi ovšem v případě Třebíče nepovedlo. Pan Jokilehto při své první cestě do Třebíče vstal ve čtyři ráno a prošel si židovskou čtvrť bez doprovodu,“ usmívá se Beneš při vzpomínce na dobu před více než dvaceti lety.

V té době byla tato čtvrť ještě v poměrně špatném stavu, nicméně toto faux pas naštěstí nemělo pro hodnocení vliv. Jokilehto byl i tak spokojený. „Člověk v mé pozici, tedy národní tajemník, musí s místními úřady předem projednat různé detaily. Třeba aby bylo zameteno, uklizeno, popelnice vyvezené. To vše dělá na experta dojem, i když to s památkou nemá co do činění. V Třebíči byla ta spolupráce naprosto skvělá. Vše klapalo jako hodinky,“ podotýká diplomat.

Bazilika svatého Prokopa v Třebíči. Město slaví letos dvacet let v UNESCO.
Dvacet let mezi elitou. Třebíč znovu oblehne Matyáš Korvín a zazpívá i Lounová

Nebylo to ale tak, že by se kvůli návštěvám Jokilehta stavěly Potěmkinovy vesnice. Do Třebíče totiž jezdili i experti neoficiální, bez vědomí úřadů. V židovské čtvrti či v bazilice tak muselo vše fungovat i jindy než během oficiálních návštěv finského odborníka. „Když jsem v devadesátých létech začínal, předložili jsme nominace za celou československou federaci. Za Česko trojměstí Praha-Český Krumlov-Telč, Slováci předkládali přírodní památky, mimo jiné Vysoké Tatry. Členský stát dodává fotografickou dokumentaci. Ale lichotivou, kdežto ti experti mají své fotky. A ty se na jednání promítají, na což doplatili Slováci. Posuzování Vysokých Tater totiž začínalo snímkem popelnic, kde byl v pozadí Lomnický štít,“ přidává Beneš perličku ze své praxe.

Návštěvy expertů ale nebyly to jediné, co Třebíči pomohlo do Unesco. „Další částí je i nominační dokumentace. Jsou to stovky stran, výkresy, prostě obrovská kniha či více knih. Vzniká roky. Než ji předáte dál, musíte si ji jako tajemník velice dobře přečíst a text si ohlídat, aby v něm bylo vše, co tam má být, a nebylo v něm to, co tam být nemá,“ vykládá Beneš a jmenuje ty, kteří dokumentaci vypracovali. „Byla skvěle zpracovaná nejen díky městu, ale hlavně díky pánům architektům Klenovskému a Vošahlíkovi, paní architektce Kučové a panu doktoru Fišerovi. A také díky panu docentu Líbalovi,“ uvádí.

První den oslav připomínající 20. výročí zápisu Třebíče na Seznam Unesco.
Boje o čest a slávu a hlavně spousta legrace. V Třebíči začaly oslavy Unesco

Jenže právě v případě Dobroslava Líbala, který celý svůj život zasvětil studiu historie architektury, musel nominační tým řešit smutný problém. „Zpracovával část, která se týkala baziliky. Ale zemřel v roce 2002, ještě v době zpracovávání. Bylo mu devadesát let. My určitý text od něj měli, nebyl však dotažený do konce,“ nastiňuje Beneš, který ale dodává, že se díky nadšení mnoha lidí podařilo nakonec celou záležitost dotáhnout do konce.

Unesco sídlí v Paříži, kam Beneš pravidelně a velmi často létal kvůli různým konzultacím. „Když jsem tam byl na konečném jednání, kde se rozhodlo, že se Třebíč na Seznam dostala, okamžitě jsem do Třebíče poslal zprávu. Na to rád vzpomínám. Není totiž nic hezkého slyšet zamítavý výrok, což není žádná výjimka. Být ale poslem dobrých zpráv, to je příjemné,“ usmívá se diplomat.

Rozhodlo pojetí nominace

Nejvýznamnějším bodem, který nakonec rozhodl o zápisu, bylo pojetí nominace. „Od počátku se dařilo Třebíč prezentovat jako příklad symbiózy dvou silných kulturních tradic. Židovské a křesťanské. Jinde však nebývalo pravidlem, aby tyto dvě komunity spolu žily v míru. Pak se ukázalo, že právě tato světová výjimečnost byla faktem, který Unesco ve zprávě chtělo vidět,“ objasňuje Beneš. „Nominovat jen jednu památku, to by nevyšlo. Charakter a uchování židovské čtvrti je samozřejmě unikát, ale takových památek pár v Evropě je. Bazilika je také krásná, ale také jich je víc. Ale toto dohromady je unikát, což vyplývá z té dokumentace i ze závěrečného výroku výboru.“

Spoluzápis židovské čtvrti přinesl jeden moment, který Beneš nikdy předtím ani potom nezažil. „Když se Třebíč snažila o zápis, byl členem Unesco ještě Izrael. A poté, co předseda výboru klepl kladívkem, čímž zápis Třebíče potvrdil, izraelský zástupce vstal a přinesl mi dopis stálé mise Státu Izrael při Unesco s poděkováním České republice za tuto nominaci a pozornost, kterou věnovala židovské kultuře a tradici. To se mi nikdy jindy nestalo,“ říká někdejší tajemník.

Zdroj: Deník/Milan Krčmář

Ten je také rád, že v případě Třebíče nedošlo k žádným nepříjemnostem směrem k expertům, kteří sem dojížděli. „Expert během posuzování nic neřekne, on ani nesmí. Je zakázáno se ho na to vyptávat. Před jeho příjezdem se dotyčným úřadům klade na srdce, aby jeho cesta nebyla medializována a aby byl ušetřen všech útoků a tlaku. U Třebíče to bylo bez problémů, ale u jedné české nominace jsem zažil situaci, která byla až za hranicí slušnosti. Ten novinář dokonce atakoval tlumočnici, aby mu prozradila, co se při těch jednáních dělo. To je pak strašně nepříjemné,“ uvádí diplomat.

Beneš byl v Třebíči naposledy před pěti lety a nyní se tam opět chystá. „Během zpracovávání nominace jsem se tam spřátelil s mnoha lidmi. A teď se těším, až je zase potkám a projdu si památky, hlavně židovské ghetto. To je ohromné. Třebíčáci mají být na co pyšní,“ uzavírá muž, bez nějž by Třebíč na Seznamu Unesco nefigurovala.

Michal Beneš (nar. 1947)
Někdejší tajemník pro kulturní záležitosti UNESCO na Ministerstvo kultury ČR.
Byl u zápisu nejen třebíčských památek, ale většiny dalších.
O tom, že by se Třebíč mohla ucházet o zápis na Seznam Unesco, poprvé jednal v roce 1999 s tehdejším místostarostou Karlem Dvořáčkem.
Stále pracuje, nyní se zpracovává dokumentaci o tradici českého ochotnického divadla coby nemateriálního kulturního dědictví