Po tom strašném neštěstí už nikdy nic nebylo jako dřív. Z hrdého města stoupal dým, lidé plakali u svých shořelých domů a hledali mrtvé. Psal se 14. červen 1822. Přesně před dvěma sty lety Třebíč vyhořela do základů.

Ničivý požár vypukl kolem šesté hodiny večerní v domě jednoho z postřihačů (profese související se soukenictvím, které tehdy ve městě dominovalo) na dolní straně dnešního Karlova náměstí a velmi rychle se začal šířit po okolí. „Nevzali jsme z domu s sebou ani to nejmenší. Na ulici válely se plameny jako ohnivé sudy, takže jsme se toliko s největším nebezpečím života dostali do polí. O devíti hodinách večer byla věž a kostel v největším plameni, o desáté hodině spadly zvony. A hodiny, odbivše naposledy tři čtvrtě na jedenáct, zřítily se též dolů,“ popsal očitý svědek Josef Soukop.

Městys Heraltice na Třebíčsku.
Chodci museli před kamiony uskakovat. V Heralticích dostanou konečně chodníky

Oheň se během pouhých tří hodin rozšířil z náměstí na Jejkov a do Nového Města. S vypětím všech sil se podařilo ochránit Stařečku, kterou tehdy od města odděloval potok. Plameny naštěstí nepřeskočily řeku směrem k židovskému městu a k Podklášteří. Lidé se rozprchli na všechny strany a stejně jako Soukop s hrůzou sledovali zejména hořící věž.

„Ze vzdálenosti několika mil kolkolem viděli cestující v hrozné výši vzdušní ohnivý sloup, jehož jazyky napřed po všech stranách kolkolem jako by poskakovaly, načež vybuchly v jediný plamenný sloup ohně, který oznamoval dalekým krajům hrozný soud boží,“ líčili zástupci třebíčských cechů v dopise, jímž žádali své přátele o pomoc v nouzi.

Požár z roku 1822 měl dvě předzvěsti o rok dříve:

3. května 1821 – shořelo přes sto domů v židovském městě a padesát na Podklášteří.

17. května 1821 – shořelo 38 domů na Jejkově.

14. června 1822

Shořelo 290 domů. Největší neštěstí od roku 1468, kdy město zničil Matyáš Korvín. Necelý měsíc před požárem byla na nebi vidět jasná kometa (zřejmě 2P/Encke). Říká se, že lidé kvůli ní předvídali nějakou katastrofu.

Další ničivé požáry

25. května 1847 – shořelo 116 domů.

23. července 1873 – shořelo 23 domů zejména v židovské čtvrti.

Ta byla opravdu velká. Kromě kostela a věže shořelo tenkrát 290 domů, radnice, obě fary, škola městská i Jejkovská. Bez přístřeší zůstaly stovky rodin. „Mnoho lidí se popálilo, ba dokonce i zadusilo. Naše nehoda přivábila po ohni do města množství diváků, mezi jinými i jednoho bohatého mlynáře, který, přijev se svou manželkou a dcerou na náměstí, zastavil se před hostincem, který rovněž vyhořel. Naneštěstí v témž okamžiku, kdy se vůz před domem zastavil, spadl zděný štít a rozbil koně, vůz i lidi, již na něm seděli, i jiné, kteří stáli kolem. Zahynulo takto jedenáct osob, jež většinou teprve druhého dne po nesmírných mukách skonaly,“ líčil Soukop.

Domy na třebíčském náměstí tehdy měly renesanční štíty. Podobné těm, jaké se dodnes zachovaly v Telči. Úřady je po požáru nařídily zcela strhnout. Byly zkrátka příliš nebezpečné. Přišly o ně nejen měšťanské domy, ale třeba i radnice, kde vzal kromě štítu za své i překrásný balkonek. Nejviditelnější proměnou prošla městská věž. Ta kvůli nedostatku financí dostala jen obyčejnou šindelovou stříšku. Současná báň pochází až z roku 1862, kdy ji pro město navrhl stavitel Dominik Herzán.

První dny po požáru však lidé opravu věže vůbec neřešili. Z Třebíče se stalo město duchů. „Pusté hrobové ticho zavládlo dne následujícího z dosud dohořívajících a kouřících ruin města. Hluboce dojaté, bídu oplakávající a ohlušené matky nedbají škemrání dětí hladem a žízní zmořených, tupě sedí rozrušené celé rodiny nad svými tělesnými popáleninami a teprve třetího dne probouzí mnohé hlad k požití potravin, jež přátelé z okolí přivezli,“ popsali situaci zástupci cechů.

Lidé se z neštěstí vzpamatovávali dlouho. Až teprve později pochopili, že Třebíč, kterou znali, navždy zmizela. Postavili ale novou. Takovou, která z větší části vydržela až do 70. let minulého století. Pak se na ní vyřádil nikoli požár, ale komunisté. To je však už jiný příběh.