Tomu je dvaasedmdesát let, kondici by mu však mohl závidět leckterý třicátník. Kromě otužování se účastní například i triatlonových a kvadriatlonových závodů a je držitelem hned několika titulů mistrů světa a Evropy v těchto extrémně těžkých sportech.

K otužování se Zdeněk Mikoláš dostal až v padesáti letech. Tehdy žil v Praze. „V loděnici v Braníku jsem měl kajak. A o něco dál sídlili pražští otužilci. Tak jsem se s nimi dal dohromady a taky vlezl do vody. Ta měla patnáct stupňů a já si říkal, že jsem fakt dobrej. Pak jsem zkoušel třináct stupňů, jedenáct, až jsem se nakonec dostal na hodnoty ledové vody. Za tu otužilci považují takovou vodu, která má méně než čtyři stupně,“ vypráví Mikoláš.

Když se později vrátil do Třebíče, setkal se s kamarádem, redaktorem Janem Uhrem. Taky sportovcem. „A říkal jsem mu, že by bylo dobré tady založit klub otužilců. Nejdřív na mě koukal jako na blázna, ale nakonec jsme do toho šli. Mrzlo jako hrom, všude byl led. Tak jsme si na něj tenkrát vzali sekyrku a jeli na vodní nádrž Markovka,“ vzpomíná předseda otužilců Mikoláš.

Brněnská Vazební věznice. Ilustrační foto
Cizinec bil ženu do hlavy a pak na ni zaútočil nožem. Už je ve vazbě

Zájemců o otužování zpočátku bylo v klubu pět. „Dali jsme k Markovce stavební buňku, abychom měli zázemí. Teď už by nám ta buňka vůbec nestačila, je nás sedmačtyřicet,“ říká Mikoláš a dodává, že za tu dobu se otužování proměnilo. „Dřív se nabádalo, ať se lidi otírají vlhkou žínkou a sprchují si nohy studenou vodou. To je ale hrozně zdlouhavé,“ začíná s popisem Mikoláš. „Teď už se přechází k tomu, že normální zdravý člověk nemá problém, aby do vody vlezl. Z devadesáti procent je to v hlavě. Je potřeba chlad překonat a tělo si na něj po minutě zvykne. Ale nesmí se to přehánět. Proto dávám na břeh vždycky hodiny, hlavně pro nováčky. Každý musí vědět, že vydrží třeba čtyři minuty nebo šest. Pak stačí, aby to o dvě minuty přetáhl a dochází k otužileckému třesu. My jsme to taky ze začátku přeháněli. Ve vodě jsem byl třeba patnáct minut a pak jsem sebou celý drkotal. Jeden známý z Prahy mi říkal, že jel po takovém otužování tramvají, držel se tyče a třásl se tak, jako by tou tyčí proudila elektřina,“ vzpomíná Mikoláš.

Zdravému člověku otužování nemůže podle Mikoláše uškodit. Spíše mu prospěje. „Není to prevence proti rýmě. Hlavní dopad otužování je v prokrvení tkání, ke kterému dochází opravdu masivně. To je pak na každém vidět, když vyleze z vody, že je rudý jako rak,“ vysvětluje otužilec.

Zámek v Jemnici.
V Jemnici chystají opravu zámeckého loveckého salonku

Mikoláše těší, že loni zažilo otužování obrovský boom. „Slyšel jsem jedno heslo – zkuste otužování a změní se vám život. A je to pravda. Já lituji, že jsem s tím nezačal už dávno. V klubu jsme měli i dvanáctiletou holčičku, otužovala se se svým dědečkem. Když dítě vidí u rodičů či prarodičů, že se otužují, nemá s tím žádný problém. Bere to jako samozřejmost,“ zamýšlí se Mikoláš.

Při otužování je ale potřeba být stále opatrný. Když otužilci v Třebíči trénují v řece, je jich vždy více. Zároveň někteří mívají i plováky. A člověk by měl otužování také konzultovat s lékařem. Je ale fakt, že Češi jsou v otužování mistry. Hlavně proto, že při něm plavou. „Nedávno jsem v knize od Polky Ewy Zwierzchowské četl, že Češi jsou průkopníci zimního plavání. Ona píše, jak se otužují lidi v Polsku. Vlezou třeba do Baltu po prsa, jen tam poskakují a ještě zvednou ruce, aby je nestudily. Když pak Poláci viděli u nás, že do ledové vody nejen vlezeme, ale dokonce v ní i plaveme, byli z toho podle Zwierzchowské úplně paf,“ usmívá se Mikoláš.

Mikoláš spolu s třebíčským kamarádem Petrem Mejzlíkem závodí v triatlonu a kvadriatlonu. Oba mají na svém kontě plno titulů. Mikoláš ale stále vidí mety, které by ještě mohl překonat. „Teď v září jsme byli závodit v Německu. A tam se přihlásili dva borci z Norska. Ten jeden je stejně starý jako já, tomu druhému je sedmasedmdesát. Aby někdo v takovém věku zvládl tak mistrně plavání, kolo, běh a kajak v jednom zátahu, to mi úplně spadla brada. Právě tenhle chlapík je pro mě obrovská inspirace,“ říká Mikoláš.

Zdeněk Zimola
Řezbář z Bransouz měl betlémy rád odmala: Hrozně rád vyřezávám koně, říká

Lední medvědi loni na Markovce uspořádali i kryatlon. To je vlastně také triatlon, ale místo jízdy na kole se při něm nazují běžky. Klasický běh zůstává, plavání taky. Jen se plave v ledové vodě, v tomto konkrétním případě v bazénku vysekaném v ledu. „Kryatlonu jsme se předtím zúčastnili v Praze a Brně. U nás v Třebíči máme univerzální otužilce, kteří jsou schopní se i rozběhnout. Takže jsme zazářili jak v Praze, tak v Brně a pak kryatlon na zkoušku uspořádali i u nás,“ říká Mikoláš a doufá, že letošní zima podmínky pro tento extrémní závod také umožní.

Zdeněk Mikoláš počátkem 90. let minulého století sloužil v československé vojenské misi v Jugoslávii jako zdravotník a patří mezi první novodobé válečné veterány. „Mám možnost mohl nastoupit do toho domova péče o válečné veterány. Ale mně se z Třebíče nechce. Já chci vyhrát ještě pár závodů a taky se přece musím postarat o třebíčské otužilce," glosuje Mikoláš.