„Na počátku školního roku jsem přišla s myšlenkou, že našim studentům by bylo dobré dobu před listopadem připomenout,“ říká zdejší učitelka Eva Růžičková. Bylo jasné, že dospívající mládež jen těžko osloví jiná forma, než recese, do které se sama zapojí.

„No dalo to přemlouvání, holkám se zpočátku nechtělo, ale když jsme se do nácviku pustily, chytlo je to,“ zmínila tělocvikářka Hana Petlachová. Fušku dala i choreografie. „Čerpala jsem z dobového videa, koncept je ale samozřejmě přizpůsobený prostoru vestibulu školy a počtu cvičenek. Z 18 jich několik odpadlo, holkám se to nakonec ale velmi podařilo,“ podotkla Petlachová.

„Nejdřív jsme se koukly na video, pak jsme se naučily jednotlivé cviky a nakonec jsme dávaly do kupy celou skladbu,“ popsala proces osmnáctiletá dívka Michaela Moudrá. Ji samotnou spartakiáda bavila.

Nebylo to lehké

„Zacvičit skladbu nebylo vůbec lehké, jak si každý myslí. Nemohly jsme se dlouho pořádně secvičit. Tu dobu jsem nezažila, takže mi je to tak celkem jedno. Spartakiády byly dobré, stmelil se kolektiv, potkali se noví lidé a tak. To ostatní zas tak super nebylo,“ přidala se jiná cvičenka.

Sehnat dnes po těch letech modrobílé trikoty se nakonec ukázalo jako nemožné. A tak dívky perlily v červených trenýrkách a bílých tričkách. Okolo stojící mužská část publika na nich mohla oči nechat. „Spartakiáda byla samozřejmě megalomanská akce. Zároveň ale na určitou dobu lidi spojila a nutila je věc dotáhnout do úspěšného konce. Byl v tom i kus estetiky,“ míní tělocvikářka. Ona sama na vysoké škole účinkovala při jedné ze skladeb na Strahově.
„Mám to zapsané jako příjemnou vzpomínku na studentská léta,“ dodává.

Ale nejen spartakiáda vyplnila školní den na stavebce. Kantoři navrhli studentům, aby se doma porozhlédli po upomínkách na dobu před 20 a více lety. Z nich vznikla výstava.

Už při vstupu do budovy na příchozího udeřil závan socialismu. Podobizny komunistických potentátů, Rudé právo oznamující smrt Leonida Iljiče Brežněva, skladby nejzlatějšího ze všech slavíků znějící z reproduktoru.

Vojáci a pionýrky

Partička vrátných oděná do mundůru Československé lidové armády, děvčata v modrých minisukních s pionýrským šátkem na krku.
Ze všech zdí zhlížející propriety, nad kterými se leckdo pousměje, jiného možná zamrazí.

„Dokonce nám sem ještě během dopoledne rodiče jednoho žáka z Náměště dopravili stroj, na kterém se tiskl samizdat, zakázané tiskoviny. Je to trochu podobné známějšímu cyklostylu,“ vypíchla Eva Růžičková.

Krom toho se ve třídách promítal film o 17. listopadu nadace Člověk v tísni, probíhaly přednášky, uskutečnila se literární soutěž.

Kantorům se podařilo nastupující generaci aspoň na chvíli odžít éru socialismu a ochutnat tehdejší život. Názor si už mladí musejí udělat sami.