Anežka Kružíková, Zdeňka Běhounková a Stanislava Jenerálová mají jako svůj rajon Beneticko.


Zavazadlový prostor vozidla je zaplněný balíky až po strop, na zadním sedadle trůní obrovský koš se zásilkami a reklamními letáky, náklad si chystaly od půl šesté hodiny ranní.


Ženy čeká stopadesátikilometrová pouť za lidmi. Měsíčně urazí kilometrů dva až tři tisíce.


Počasí toho dne je za odměnu, slunko svítí a krajina zdá se být idylická.


„No idylka tady končí s každým deštěm, o zimě nemluvě,“ smějí se pošťačky. Kopce jsou pravou Vysočinou se vším všudy. Patří k ní závěje, náledí a místa často nedostupná i několik dní, když nasněží a zafouká.


Osádka vozu zamíří nejprve na poštu do Benetic a Čechtína, vyloží letáky, zásilky a noviny.


Kratší pracovní doba na poště

Čechtínská pošta má po novotě krátit úřední hodiny. Je otázkou, zda lidi nevyrazí rovnou do Třebíče, což zmenší objem vyřízených záležitostí, jenž za nějaký čas může být záminkou ke zrušení pobočky úplně.


Roznáška po domech začíná v Čechtíně. Dalšími vískami jsou Kouty, Červená Lhota, Číhalín, Svatoslav, Radošov, Chlum, Věstoňovice, Horní Vilémovice, Smrčné a Přeckov. Domů se ženy nedostanou dřív než po čtvrté hodině odpolední.


Všude je to stejné, roznést kupy letáků, dozvonit se s doporučenými zásilkami a balíky, prohodit tu a tam pár vlídných slov, vybrat schránky. Dopisy se dnes už moc neposílají, vrací se ale tradice vánočních přání, shodly se pošťačky.


Jednotný názor panoval i v odpovědi na dotaz, co je nejhorší součástí jejich práce. Jednoznačně zvítězili psi. Všechny tři už mají po těle jizvy po kousnutí.
Anna Kružíková žije v Čechtíně, poště slouží přes dvacet let: „Z toho šestnáct roků mě žádný hafan nerafl. Pak to byly v jednom roce rovnou tři,“ říká. Asi nejotřesnější zážitek měla s vlčákem, který jí málem prokousl břicho. Zachránily ji jen vrstvy oblečení.


Pošťačky pamatují případ své kolegyně, již obrovský mimořádně agresivní pes povalil na zem a porval na celém těle. Skončila na operačním stole lékařů, přežila i díky pomoci lidí, kteří přispěchali na pomoc a zvíře zpacifikovali.


Trojice usměvavých žen svou práci nevnímá jako monotónní, každý den je pro ně jiný, stále se zavádějí nějaké novinky.


„Máme vyškolené takzvané záskoky, to když jde některá z nás na dovolenou nebo onemocní. I štace ve vsích si pravidelně prohazujeme. V řízení auta se střídáme po týdnu,“ vysvětlila Stanislava Jenerálová.


Na zápřah je zvyklá, dřív pracovala v lese, potom na pile. Ze zdravotních důvodů odešla, ale zůstat doma s rukama v klíně? To by nešlo. „Jak se naskytla příležitost, nechala jsem se zaměstnat u pošty,“ podotkla.


Česká pošta v dnešních dnech nemá u veřejnosti zrovna nejlepší kredit. Především kvůli záměru rušit některé venkovské pobočky. Tu pozitivnější tvář lidem ukazuje prostřednictvím pracovitých a usměvavých zaměstnanců v terénu. Pošťačky Stanislava Jenerálová, Zdeňka Běhounková a Anežka Kružíková do téhle sorty bezesporu patří.